Sny a realita
www.pixabay.com

Sny a realita

22. 11. 2020

Zatím se ve svých myšlenkách netoulávám příliš často ve své minulosti. Ale nedávno, možná i pod vlivem příspěvků ostatních íčkařů, jsem si uvědomila, že realita mého pracovního života byla vlastně diametrálně odlišná od snů a představ, které jsem měla v době svého dětství a mládí.

Na své první dětské touhy si pamatuji docela dobře, protože když jsem byla donucena je prozradit, vznikl kolem toho docela slušný rozruch. A začalo to tak nevinně, písemnou prací v některé z tříd základní školy na téma Čím bys chtěl v životě být. Jako poslušná ovečka jsem to popsala zcela úpřimně. Měla jsem dokonce tři varianty. Chtěla jsem být zahradníkem, spisovatelem nebo prezidentem. Dnes by se těmto dětským snům nikdo nepodivoval, ale v šedesátých letech minulého století to vyvolalo nezvyklý rozruch v učitelském sboru. Až tak velký, že moji rodiče byli pozváni do školy a bylo jim domlouváno ohledně mé výchovy. Tehdy jsem to dost nechápala, když mi pak doma striktně sdělili, že nemám takové blbosti do slohových cvičení psát. Bez problémů prý můžu být zahradníkem.

S blížícím se koncem základní školy jsem se trochu normalizovala a doufala jsem, že bych mohla jít na nějakou uměleckou školu. V té době jsem totiž usilovně malovala, kreslila, tvořila, psala články do časopisů, organizovala různá dětská představení a soutěže. Avšak moji rodiče měli představu, že bych měla studovat něco praktického, a tak jsem skončila na střední ekonomické škole. Neměla jsem jim to za zlé. Na školu jsem si rychle zvykla a s odstupem let jsem si musela přiznat, že jsem se tam naučila mnoho užitečných věcí. Psaní na stroji všemi deseti byla asi ta nejlepší dovednost, kterou mi tahle škola dala. Kupodivu se v mém dalším profesním životě docela hodilo účetnictví, ale to trochu předbíhám.

Pokračování studia na vysoké škole jsem si musela tvrdě vybojovat. Zejména můj tatínek byl proti, povolil až po velkém nátlaku svého okolí a hlavné mé tehdejší třídní profesorky. Na vysokou školu jsem se dostala, ale na zcela jiný obor, než jsem původně chtěla. Rozhodnutí kohosi neznámého mě nasměrovalo na studium ekonomicko-matematických výpočtů a statistiku. Nezapškla jsem, ale jako vždy ve svém životě jsem to dělala důkladně a odpovědně. Podklady pro svou diplomovou práci jsem dolovala v jedné velké a známé firmě v severních Čechách. Tam jsem si domluvila práci ve výpočetním středisku, dokonce mi slíbili i byt, když u nich nastoupím. Nakonec z toho díky veletoči v mém osobním životě sešlo. A tak jsem se po ukončení studia pokorně vrátila domů k rodičům a trochu pod tlakem okolností jsem nastoupila na místo rozborářky v místním velkém podniku. Práce s čísly mi nevadila, základní ekonomické znalosti se mi hodily.

Ale nevydržela jsem tam dlouho. Tehdy jsem poznala svého budoucího muže, nadšeného programátora. Až tak nadšeného, že když zjistil, že jsem k programování přičichla na vysoké škole, začali jsme programovat i na rande. Tedy kromě jiných aktivit, na které jsme samozřejmě nezapomínali. V dnes už archaickém programovacím jazyce Assembler jsem tehdy slavnostně naprogramovala jednoduchý generátor náhodných čísel. Brzy poté jsme se vzali. Když jsem se přestěhovala za mužem do jeho bydliště, našla jsem si rovnou práci jako programátorka v jednom výzkumném ústavu. A u této práce jsem na různých pozicích a v různých firmách vydržela po celý svůj profesní život.

Začínala jsem ještě v době, kdy sálový počítač (tehdy EC 1033) zabral celé přízemí v budově výzkumného ústavu. Kolem něj se důležitě pohybovali tzv. operátoři a technici v bílých pláštích. My programátoři jsme si své myšlenky zapisovali do předtištěných formulářů, z nich se vyděrovaly do děrných štítků a ty byly pohlceny počítačem. Na to, než se mi vrátil výpis z počítače na kusu papíru, jsem tehdy čekala celý den. A když jsem udělala chybu, tak se celý postup opakoval. Vývoj v této oblasti však pokračoval rychlostí blesku, a tak jak se měnila technika, měnily se i programovací jazyky a pracovní postupy. Vlastně jsem se celý život musela stále něco učit. Další a další programovací jazyky, nové postupy, používání nové techniky, ale i novou legislativu vztahující se k příslušné oblasti. Programy, které jsem po celý život vytvářela, byly totiž součástí ekonomických systémů pro firmy. Tedy zjednodušeně řečeno účetnictví, personalistika, mzdy, majetek, obchod atd. A vlastně v této oblasti pracuji dodnes, i když teď už v omezeném časovém rozsahu.

Moje práce hrála v mém životě vždycky významnou roli a dělala jsem ji ráda. V některých obdobích jsem sice musela vynaložit hodně úsilí, abych ji skloubila se svým osobním a rodinným životem, ale můj muž i moje rodina mi byli vždycky velkou oporou. Pár let po dovršení důchodového věku jsem však začala svůj pracovní život trochu brzdit. Uvědomila jsem si, že právě teď mám vnoučata a musím si je užít, dokud jsou malá. Intenzivněji jsem se také začala věnovat svým koníčkům, které jsem vlastně nikdy v životě neopustila, jen byly okolnostmi trochu zatlačeny do pozadí. Fotografování, psaní, malování i cizím jazykům.

Nemohu tedy říct, že jsem v životě  dělala to, co jsem si vysnila kdysi v dětství. Spíš musím konstatovat, že mě nějaká neviditelná ruka celý život postrkovala někam, kde mě chtěla mít. A já jsem se nebránila, spíš jsem jí vycházela vstříc. Asi to tak prostě mělo být.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?