Protože jsme na jižní polokouli, mělo by zde být zimní období, jsme ale tak blízko rovníku, že to není nikterak znát a během celého pobytu v severní Austrálii se budeme potýkat s úmorným vedrem.
Celou tuto cestu absolvujeme s naší neteří Eliškou, v té době jí bylo 23 let. Po předčasném odchodu ze života jejího otce (mého švagra) před 7 lety s námi společně se svým starším bratrem Martinem navštívila více než 30 zemí na 5 kontinentech a tato zkušenost zcela změnila její život. Dnes studuje čínštinu, byla půl roku v Číně a po skončení prvního semestru letos na jaře procestovala sama s kamarádkou několik zemí jihovýchodní Asie. Po propuknutí pandemie Covid-19 se ještě naštěstí stačila vrátit do Česka. Cestovat s mladými lidmi je velmi podnětné, všechno vidí jinak a navíc jsou velmi obratní při zvládání úskalí moderních technologií. Dnes jsou oba samostatní, ale společné zážitky nás velmi obohatily.
Darwin je hlavní město Northern Territory, což je oficiální název této části Austrálie, která je tak daleko od všeho, že máme dojem, že toto celkem příjemné město je svým způsobem luxusním vězením, odkud se lze jen obtížně dostat. Nejbližší větší město Alice Springs je po silnici vzdálené přibližně 1 500 km, jinak je třeba všude létat. Obdivujeme „silniční vlaky“ (road trains), což jsou mohutné tahače, které táhnou až čtyři přívěsy. Vypadají jako obrovské hračky. Darwin bylo jediné město v Austrálii, které bylo zničeno japonským letectvem za druhé světové války. Kromě toho bylo ještě třikrát zničeno tropickými cyklony. Památky na druhou světovou válku se kromě jiného nachází v Charles Darwin National Park, odkud je krásný výhled na vzdálené město. Mimochodem, město Darwin nese jméno proslulého přírodovědce. Pojmenoval ho tak kapitán lodi Beagle, se kterým se Charles Darwin plavil během jedné z předchozích expedic.
Máme pronajatý byt s výhledem na obchodní čtvrť, po ulicích chodí málo lidí, ale je mezi nimi dost původních obyvatel Austrálie (Aboriginals). Není divu, vždyť je jich v Northern Territory až 25% z celkového počtu obyvatel ve srovnání s pouhými 2,8% v celé Austrálii. Na Aboriginals bloumající po Darwinu je ovšem smutný pohled. Postávají nebo i polehávají v městských parcích nebo před supermarkety, nic nedělají a zdá se, že mnozí z nich jsou pod vlivem alkoholu nebo drog. Sdílejí osud původních obyvatel v mnoha zemích světa, kde došlo k více či méně násilnému získání území Evropany. Žijí v depresi a nedokáží se přizpůsobit životu v západní společnosti. Pouze malá část z nich žije důstojně a nespokojuje se s dávkami od vlády. Působí jako průvodci v národním parku Kakadu nebo žijí v Arnhemské zemi, která je téměř samostatným územím a kam je nutné mít zvláštní povolení pro vstup. V Arnhemské zemi žijí Aboriginals do značné míry svým původním způsobem života, ale zároveň využívají i moderní prvky civilizace, jako jsou například mobilní telefony. My jsme se s nimi setkali v roli průvodců v národním parku Kakadu na řece East Aligator. Manžel mluví dobře anglicky, ale byl překvapen tím, že průvodci moc nerozuměl. Vysvětlil mu to až ranger (strážce národního parku) v jiném parku, který jsme navštívili později. Angličtina Aboriginals je plná slov pocházejících z původních jazyků domorodců. Ani rodilý Australan z jiné části země jim všechno nerozumí. Při plavbě na lodi po řece East Aligator jsme byli na samotné hranici Arnhemské země, ale čas nám nedovolil se tam podívat. Viděli jsme nefalšované domorodce na břehu řeky, vodní ptáky a samozřejmě i krokodýly. Náš průvodce kupodivu jako Aboriginal nevypadal, vypadal spíše jako Řek nebo Ital. Být dnes v Austrálii domorodcem je totiž výhodné, takže spousta lidí hledá nějakého předka, který by jim pomohl získat osvědčení o domorodém původu. Umožní to například získat práci jako průvodce v národním parku Kakadu.
Do Kakadu se ale nejezdí pouze na řeku, největším zážitkem je tam nepochybně prohlídka skalních maleb domorodých umělců. Jsou na nich výstižně znázorněny scény z lovu, rybolovu a různá zvířata a ryby. Tato lokalita je zařazena na seznam UNESCO nejen díky těmto malbám, ale rovněž proto, že je to jediné místo na světě, kde lidé žijí ve stejném krajinném prostředí tak, jak tam žili před 40 000 lety. Celý národní park Kakadu totiž patří domorodým kmenům, které toto území pronajímají australské vládě. Zároveň se podílejí na správě národního parku.
Cestou zpět ze Jabiru, kde sídlí správa národního parku Kakadu, jsme málem měli dopravní nehodu, když nám pod kola pronajatého auta skočil wallaby. Česky bychom ho nazvali klokanem, ale použití anglického slova „kangaroo“ (klokan) by v tomto případě vyvolalo u Australanů nepochopení nebo pobavený úsměv na tváři. Wallaby je sice rovněž vačnatec, ale daleko menší než klokan. Manžel strhl volant, auto chvíli „tancovalo“ po vozovce, ale klokánka jsme nakonec nezajeli. Pro Australana by to bylo nepochopitelné a nezodpovědné počínání. Přejet zvíře na silnici je v Austrálii zcela běžné, o čemž svědčí množství přejetých klokánků a jiných vačnatců na australských silnicích. Pro nás však bylo důležité nezabít zbytečně živého tvora. Možná nás takto ovlivnily návštěvy budhistických zemí. Pro zvířata je nejvíce nebezpečný soumrak, kdy opouští úkryty, kde jsou schovaná celý den kvůli úmornému vedru.
Pokud jde o australská zvířata, nejlépe se s nimi lze seznámit v tak zvaných „sanctuaries“, což jsou malé ohrazené přírodní rezervace, kde se zvířata do značné míry volně pohybují, ale zároveň je tam umožněn vstup návštěvníkům. V případě neagresivních zvířat, jako jsou klokani nebo wallabies, je možné se ke zvířatům přiblížit, krmit je a někdy si je i pohladit. Pro Elišku bylo setkání s přátelským wallaby největším zážitkem z celé cesty a její fotografie se zvířecím kamarádem z Austrálie byla hitem na Instagramu. My jsme to sice takto neprožívali, ale bylo příjemné si klokánka pohladit. Je zajímavé, že na vstupu do rezervace viselo upozornění, že se klokani nemají hladit po hlavě, ale ve skutečnosti to bylo jejich největší přání, protože při prvním styku okamžitě natahovaly své rozkošné hlavičky k pohlazení. Krotkost těchto volně žijících zvířat však může být někdy zrádná. Elišce se stalo, že na ni hlazený klokánek nenadále dost divoce vyskočil, nikterak jí ale neublížil.
Kromě Kakadu jsme navštívili i Litchfield National Park. Jezdí tam hlavně obyvatelé Darwinu, aby se v parných dnech vykoupali v chladné vodě tůní, kterých je v tomto parku několik. Darwin sice leží na břehu moře, ale tamní pláže jsou většinou zcela prázdné, protože se tam vyskytují nebezpečné medúzy, jejichž žahadla způsobují velmi bolestivá zranění, která mohou být výjimečně i smrtelná. Dalším nebezpečím jsou krokodýli, kteří se vyskytují jak v moři, tak ve sladkovodních tůních. Na mnoha místech jsou nápisy, které před nimi důrazně varují. My jsme se v tůních sice nevykoupali, ale posezení u chladné vody bylo přesto příjemné.
V Austrálii není snadné se najíst jako u nás. Místní „pubs“ (hospody) nevaří hotová jídla, pouze rychlé občerstvení typu „fast food“. Přesto se lze někdy kvalitně najíst, nejvíce nám chutnal bílý tichomořský losos. Osady jsou v severní Austrálii hodně daleko od sebe, takže nelze zaváhat a je třeba se za každou cenu najíst, protože další příležitost může být hodně daleko. Tak se stalo, že jsme bloudili po městečku Batchelor a hledali hospodu. Náhle jsme spatřili něco, co okamžitě upoutalo naši pozornost. Nevěřili jsme vlastním očím – na rozcestníku byl mezi jinými místními lokalitami uveden i název hradu Karlštejn. Bez ohledu na kručící žaludek jsme zapomněli na jídlo a pustili se do hledání „našeho“ Karlštejna. Chvíli to trvalo, ale najednou jsme se ocitli před maketou hradu. Stál tam mladý pár z USA a Austrálie, dělali si selfíčka a byli překvapeni, že ten hrad opravdu existuje více než 10 000 km odtud.
Samozřejmě jsme začali pátrat, kde se tam náš Karlštejn vzal, a ukázalo, že je to dílo českého přistěhovalce Bernieho Havlíka. Narodil v roce 1912 a zemřel v roce 1990. Pracoval v nedalekém uranovém dole Rum Jungle Uranium Mine a po jeho uzavření v roce 1971 působil jako zahradník v Batcheloru až do svého odchodu do penze v roce 1977. Při jeho zahradnické práci mu vadil velký skalnatý výčnělek v parku v centru městečka, který nebylo možné nikterak odstranit. Tento problém vyřešil po svém odchodu na penzi. Rozhodl se, že ho zakryje maketou českého hradu Karlštejn. Pan Havlík na svém projektu pracoval až do své smrti. Byl to tichý a skromný člověk a jeho dar městečku Batchelor vyjadřuje jeho lásku ke své nové i původní vlasti.
Loučíme se Karlštejnem a naše cesta končí vzpomínkou na domov, kam se vždy moc těšíme.