Den ve znamení karantén, příkazů, zákazů a…
Ilustrační foto: pixabay.com

Den ve znamení karantén, příkazů, zákazů a…

29. 11. 2020

Už toho je moc. Ráno se probudím, juknu do počítače, abych věděl, co se děje ve světě, a už předem vím, co najdu. Vir, vir, vir, jak jsme na tom, co se změní a nezmění, jaká opatření platí. Jenže za pár hodin už to zase neplatí, protože opatření se mění...

Tak vypínám, a zapínám televizi. Tam totéž, akorát s obrazem. Zprávy, kde se ví to, co se vlastně neví, a nikdo neřekne na 100% ano, či ne. Tak jaká je realita? Večer, abych si odpočinul u filmu a pobavil se… Nemocnice plná podrazů a nemoci, ve filmech samá vražda, anebo filmy, co už známe nazpaměť, protože je neustále opakují. Ráno, odpoledne, večer, a hup, druhý den na dalším programu totéž. Tak jak to teda je? Poznej, šmudlo, na vlastní kůži…

Toto jsem si řekl jeden den ráno, a rozhodl se vyrazit ven z bytu ve stylu úprku z vězení neznámo kam.  Navrhl jsem Helče, že bychom mohli někam jít. Podívala se na mne, a řekla: „Proč ne, ty víš, kam?“ Si dělá srandu? No přece ven. Ale kam?

Tuto otázku jsem si dával u zastávky MHD. Jet nalevo, napravo, metrem, nebo autobusem? Nebo se projít jen po okolí, které známe tak dokonale, že víme, který roh kde je nejvíc oblíben pejsky? Tak rozhodnuto. Do centra, k Vltavě, nebo na Hrad, pěškobusem přes Karlův most, a třeba nás něco cestou napadne, kam zajít, zahnout (myslím tím jako směr, jasný?), a on ten den uteče. Ale kdo mě zná, ví, že miluji humor, komunikaci, a pro srandu nejdu daleko. Max. 1m 20 cm. Takže město rozhodlo.

Vyrazili jsme busem na metro, z metra tramvají na Hrad, pěšky přes most na Staroměstské náměstí, z něho na náměstí Republiky, odtamtud na Václavák, a u Muzea metrem zas domů, pokud nás nožky neopustí ,my ten cour po městě přežijeme.

Podupávali jsme na zastávce, a těšili se na bus. Na zastávce s námi stáli další lidi, a asi na sebe štěkali, protože měli na ústech látkové zábrany. Abychom šli s davem, šup, a na ouška nasazena rouška. A jak nám to slušelo.

Přijížděl bus, a aby neujel, postavil jsem se bokem k silnici na kraj chodníku, pokrčil nožku a se stočeným palcem jsem začal stopovat. Fungovalo to. Bus zastavil, řidič se usmíval, a najednou pfííííí, přední dveře se otevřely, řidič se zaklonil a s úsměvem zavolal. „Ano, mám prázdno, kam to bude pane, vezmu vás“.  Naběhl si, hoch.. "Za holkama do Kolína.“ Řidič se začal smát. „Jojo tak šup dozadu, a jedeme, bude to za 32 Kč.“ Kdyby byl čas, tak se s ním začnu dohadovat, zda by to nešlo na splátky. Lidi se začali smát, sice jsem neviděl ústa, ale bylo to poznat na očích. A hned se ozvalo: „Jo, to já bych jela raději do tepla." A jeden statečný chlap prohodil "No, a co s nimi v Kolíně, v tomhle marastu…"

Sedli jsme si na sedačky, kde se dá sedět ve čtyřech lidech. Bus byl skoro prázdný, neboť byla sobota, a jak jsme jeli kolem OC Globus, snad půl Prahy si zvolilo sobotní volno prožívat u vchodu do OC. Bus se plnil, a na jedné zastávce nastoupili dva chlapi, stejně oblečeni skoro jak řidič. Otočili se k cestujícím, mrkli na sebe, a … "Dobrý den, kontrola jízdenek.“ Chlapi zvědavý. Zrovna před námi sedící mladý muž jel bez jízdenky, a tak s ním kontrolor sepisoval cosi, a druhý postával u dveří. Pokukoval kolem sebe, a jukl na mě. Hned mně v hlavě napadla myšlenka. Koukl jsem se na Helču a řekl hlasitě: No, a je to tady, a pak, že nepřijdou. Já ti říkal hned, že se na černo nejezdí." Slyšela to skoro půlka autobusu, i s inspektorem. Lidi kolem nás přestali jukat do mobilů, koukali na nás, a hned jsme byli středem pozornosti národa.

Inspektor přišel k nám, a já řekl, že se omlouvám, že já lítačku mám, ale moje paní pospíchala, tak šup šup, a jede na černo. On se optal s úsměvem, takže jede na černo? „Ano,“ řekl jsem, podívejte se, že nelžu. Černý kabát, černé kalhoty, černé boty. Prostě zase se oblékla po svém.“  Lidi kolem nás se zase začali smát, a už se ozývalo… „No i já občas taky tak jezdím“. Inspektor se na ni podíval, a dostal mě. Ukázal prstem na Helču a řekl, že kdyby neměla kolem krku barevný šátek, tak by tu jízdu na černo vzal vážně. A ani po ní nechtěl žádný doklad. Zase protekce Helči. Ach jo. Cestující vedle nás se smáli a hned se zapojili do hovoru, že se Helča doma nenudí, když má doma mě, což Helča potvrdila, a už se vedly řeči o tom, kam jedeme, kde co navštívit, a hle, dokonce jsme dostali i tipy, kam jít, až se vše možná jednou otevře bez omezení.

Vystoupili jsme z metra ve stanici I.P. Pavlova, a jeli schody nahoru na tramvaj. Stál jsem za Helčou, a jak byla o schod výše, zase mne napadly čertovské myšlenky, a podrbal Helču ve vlasech. Otočila se, a řekla, že ještě jednou ji pročechrám učesané vlasy, tak mě nechá doma, a pojede do města sama. Rozhodil jsem rukama a otočil se dozadu. Na schodech šňůra lidí, a hned za mnou stál asi 30letý chlap.

„No, slyšel jste to? Zase mně vyhrožuje, že budu doma. Jste svědek psychického vydírání“. Helča se zase otočila a nahlas řekla: „Jo, a budeš vařit.“ Víte co ten chlap udělal? Usmál se a řekl toto: „Jó, to znám, já to mám taky doma.“ A za ním mladší žena věkem podotkla: „Nono, chlapi si zas stěžují.“

Vystoupili jsme ven z metra, a na zastávce se ti lidi s námi bavili, než přijela tramvaj, aniž by nás znali. Ona ta komunikace mezi lidmi chybí a vytrácí se. A při tom stačí lehce naťuknout cokoliv, propepřit to humorem, a hned se připojí. Ale musí se najít prdlouš, co to nastartuje. No, a to jsem vždy já.

Očekávali jsme poloprázdný vůz, ale byli jsme rádi, že jsme si sedli. Lidí jako much, a všichni hrrr na Hrad. Dojeli jsme k Hradu, a skoro všichni tam vystupovali. Kam jdou, v duchu jsem si říkal. Zde žádný obchoďák přece není, ani Tesco, Albert, Billa…

Jak jsem u Hradu zjistil, všichni dostali stejný nápad. Jít ven, opustit uzavřené 4 stěny, kdy už z toho, jak jsme pořád doma, je vše udělané, a jen si tak protáhnout tělíčko. Rodiny s dětmi, zamilované páry, i sólo zvědavci, ale co jsem už dlouho neviděl, těch psů, pejsků s nimi, prostě úžasná promenáda. Ano, někdo si řekne, no a pak nemá ten vir řádit. Ale když to porovnám s tím chumlem v MHD, na zastávkách u OC, a frontou na koše… Slabota.

Cestou jsme míjeli okénka, kde se dalo koupit něco dobrého do ruky, jako například káva, čaj, limonáda, ale i ten populární pražský výrobek, co lemuje cestu z Hradu na Staroměstské náměstí a Václavák. Ano, tušíte správně, Český prdelník. Prodává se snad na každém rohu, v uličkách u Staroměstského náměstí snad po 30 metrech, jen s jedním rozdílem. V ceně! Stejný prdelník, různá cena. Pardon, spletl jsem se. Jde o český trdelník. Moc chutný. Doporučuji i bez přídavných náplní.

Nevydrželi jsme pohled na obrázky u krámků, natož pohled na mlsající lidi kolem, a tak jsme si ho zakoupili i s horkým čajem do ruky. Netušil jsem s Helčou, co tímto nás bude čekat za chvíli. Jakou strast a beznaděj a nebezpečí prožijeme v centru starého města plnou lidí, jak s rouškami na oušku,tak i bez nich…

Tušíte co nás čekalo? Čím jsme se museli doslova probojovat, a co z toho vzešlo? Tipněte si, napište.

(pokračování příště)

Můj příběh
Hodnocení:
(4.8 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.