Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Kdo nějakou ovdovělou paní nezná, nemá ji v rodině, v sousedství? Demografové označují dobu, ve které žijeme, za století vdov. Typickým příkladem tohoto jevu je například složení obyvatel domovů pro seniory. „Mezi našimi sto devadesáti sedmi uživateli je jen čtyřicet mužů. Ženy převažují. Průměrný věk je tady osmdesát sedm let. Říkám, že to už jsou olympijští šampioni, protože jde o generaci, která neměla lehký život. A právě to se projevuje v tom, že tak výrazně převažují ženy. Muži na Ostravsku často pracovali v těžkém průmyslu, jejich zdraví bylo horší,“ říká Juraj Chomič, ředitel ostravského domova pro seniory Kamenec.
Situace v Kamenci tak dokumentuje údaje, které se v národních statistikách mohou jevit jako nudná čísla. V konkrétním seniorské domově má každé to číslo příběh, osud, jméno: Hana, Zdenka, Jiřina, Marie, Ilona… Dámy, které se sice potýkají s řadou zdravotních problémů, potřebují pomoc a péči, ale více či méně žijí plnohodnotný život. Jen jsou vdovy. Jejich manželé zemřeli o pět, deset i více let dříve.
Mezi staršími ženami je takřka polovina vdov
Podle údajů Českého statistického úřadu je v kategorii žena ve věku nad pětašedesát let v současné době 47 procent vdov. Mužů-vdovců je v této věkové skupině jen třináct procent. Ve věku nad osmdesát let je mezi obyvateli České republiky jednasedmdesát procent ovdovělých žen.
Statistici a demografové každoročně zpracovávají také údaje, které se nazývají naděje na dožití. Tedy počet let, kterých se mají lidé určitých věkových kategorií dožít, pokud se bude jejich život odvíjet nadále za plus minus stejných podmínek, tedy neprožijí nějakou přírodní katastrofu, epidemii, válku. Za předpokladu, že se náš styl života příliš nezmění, mají dnešní šedesátníci naději, že budou žít ještě devatenáct let. Ženy, kterým je nyní okolo šedesátky, mají předpoklad na život delší o pět let a více.
A ještě poslední číselný údaj: V České republice nyní žijí dva miliony lidí ve věku nad šedesát pět let. Milion dvě stě tisíc z nich jsou ženy.
Přesto se o vdovství příliš nemluví, v médiích se o něm moc nepíše. Zatímco v poslední době vznikla řada občanských sdružení a poraden na pomoc v různých typech nesnází, problémům, které prožívají ovdovělé ženy, se věnuje málokdo. Vdovy o sobě nedávají vědět, většinou každá se svým zármutkem bojuje po svém. Ovšem pozor, nejde jen o zármutek.
„Problémy jsou i jiného rázu. Mnohé starší ženy byly zvyklé, že většinu praktických věcí v životě vyřizovali muži. Mluvíme o generaci současných seniorek, dnešní mladé ženy zřejmě v takové pozici nebudou. Mnoha vdovám však po ztrátě muže chybí znalosti a zkušenosti z různých oblastí, to je činí závislými na okolí, zneužitelnými, zranitelnými,“ uvádí psychiatrička Tamara Tošnerová.
To bylo i jedním z důvodů pro vznik portálu vdovyvdovam.cz. “Má pomoci ženám vyrovnat se ztrátou partnera sdílením příběhů vdov, které tím již prošly, umožnit jim také spolu komunikovat. Ale jsou zde i základní praktické rady, jak postupovat v oblastí dědictví, financí, provozu domácnosti či na úřadech,” říká Petr Orálek z obecně prospěšné společnosti Generace i60, která za tímto projektem stojí.
Vdovství často přináší nejistotu a bezradnost
Ze své praxe zná Tamara Tošnerová mnoho žen, pro které vdovství neznamená jen smutek, ale také období obrovské nejistoty, zmatku, bezradnosti. Věci naprosto přirozené a jednoduché se pro ně často stávají neřešitelným problémem. „Ženy například neměly řidičské průkazy. Nebo měly a neřídily. Po smrti manžela tak jsou značně omezeny. Znám případy, kdy ženy ani pořádně neznaly provoz domácnosti či chaty, protože se o vše staral partner. Nevěděly, kde a jak se vypíná voda, zapínají pojistky, kde je smlouva s pojišťovnou, kdy byla platba zaplacena. Vyslechla jsem v tomto směru řadu příběhů,“ říká psychiatrička.
Pozor, nejde o bezmocné dámy, které si neumí poradit s běžnými věcmi. Není důvod se jim posmívat, divit se jejich bezradnosti. Ztráta životního partnera je natolik stresová záležitost, že málokdo má sílu zároveň řešit řadu praktických problémů, které smrt člověka jeho pozůstalým přináší. To je velký nápor i na člověka mladého, natož na ženu vyššího věku.
„Smrt blízkého člověka patří k největším ztrátám. Lidé si někdy myslí, že by pozůstalí měli fungovat normálně během pár týdnů, ale většina z nich potřebuje na zvládnutí zármutku a truchlení mnohem delší dobu. Vdovám trvá běžně tři, čtyři roky, než se se ztrátou milovaného manžela vyrovnají tak, aby byly schopny vést víceméně takový život, jaký žily dříve. Navíc si každá truchlením prochází jinak, vlastním tempem,“ uvedla psycholožka Naďa Špatenková, která se zabývá pomocí pozůstalým.
Být vdovou je pozice, kterou by málokterá žena chtěla prožít. Tedy, pokud její manželství bylo normální, pěkné, pohodové. Jenže této situaci většina žen nevyhne - dožívají se totiž vyššího věku než muži. Proč tomu tak je, zkoumají vědecké týmy na celém světě, vznikají na toto téma řady odborných prací, ale v podstatě je to každé dámě, která se do pozice vdovy dostala, jedno. Prostě se to stalo a je na ní, aby svůj život žila dál, sama, jinak, než byla zvyklá.
Přitom české seniorky mají kvůli nižším výdělkům a létům stráveným péčí o děti v průměru téměř o dva a půl tisíc korun nižší důchody než muži. I když pak ještě k penzi pobírají vdovský důchod, velmi často jim ani to nestačí, aby utáhly náklady spojené s bydlením, které za situace, kdy součástí rodinného rozpočtu byl plný důchod manžela, nebyly tak zdrcující jako po ovdovění.
Velkým problémem bývá osamělost
Navíc většina z nich prožívá něco pro ně naprosto nového: pocit osamělosti. V této době se totiž naplno projevila skutečnost, že se během uplynulých desetiletí vytratil dřívější model soužití generací. Ubylo případů, kdy dospělé děti a zestárlí rodiče žijí v jednom domě nebo v těsné blízkosti. Mnohé vdovy žijí samy, zatímco jejich děti a vnoučata bydlí v jiných městech, často i v jiných zemích.
Světová zdravotnická organizace zveřejnila závěr studie, podle které je vliv života o samotě srovnatelný s tím, jako by člověk kouřil patnáct cigaret denně nebo byl obézní a nevěnoval se žádné pohybové aktivitě. Jinými slovy, život o samotě a pocity osamělosti, které vdovy velmi často prožívají, mají výrazný vliv na kvalitu jejich zdraví. Právě osamělost většinou zmiňují ženy, které ovdověly, jako největší problém ve svých životech.
Mnohé se s ní rozhodly bojovat. Projevuje se to tím, že na řadě akcí určených dříve narozeným, na zájezdech, v divadlech nebo třeba i v obchodních centrech je vidět výrazně víc žen vyššího věku než mužů v jejich věkové kategorii. Je to další příležitost k uvědomění si, jak hodně vdov v naší společnosti žije. Vlastně se stačí kolem sebe jen více rozhlížet.
Scarlett Wilková