Z původně málo známé divadelní hry vznikl film, který je dnes považován za jedno z nejlepších děl americké kinematografie. Hvězdně obsazené milostné drama Casablanca odehrávající se ve válečných kulisách natočil americký režisér maďarského původu Michael Curtiz. Třemi Oscary ověnčený snímek s Humphreym Bogartem a Ingrid Bergmanovou měl premiéru před 70 lety, 26. listopadu 1942 v New Yorku.
Důvodů, proč se Casablanca stala fenoménem, je hned několik. Roli sehrály souvislosti politicko-historické i tvůrčí. Kult nostalgicky okouzlujícího příběhu o ženě mezi dvěma muži se zrodil z improvizace, scénář se prý dopisoval ze dne na den. K celkovému vyznění pak přispěly i výkony oblíbeného "Bogieho" a křehké Bergmanové. Snímek, který na tehdejší dobu stál téměř milion dolarů, obsahuje více nesmrtelných replik a scén než jakékoli jiné dílo.
S příchutí světové války
Rozhodnutí natočit Casablancu padlo několik dní po vstupu USA do druhé světové války, Hollywood chtěl mít také svůj podíl na podpoře válečného úsilí. Bezprostředně po premiéře ale film velké úspěchy neslavil. Zlom přišel až za pár týdnů, kdy se v lednu 1943 právě v marocké Casablance setkali nejvyšší představitelé protihitlerovské koalice. Film se téměř přes noc stal magnetem pro diváky a zisky ze vstupného několikanásobně převýšily rozpočet.
Casablanca za války spadala pod správu vichystické Francie a mířily do ní tisíce uprchlíků toužících získat víza do Ameriky. Město bylo i rájem pro špiony a podvodníky, kteří se ze situace snažili vytěžit co nejvíc. Společenský život se ve filmu odehrává v podniku pragmatického Američana Ricka Blaina, kde se dalo pít, hrát i získat falešný pas. Bogart si rolí muže ve zmačkaném baloňáku a s cigaretou přilepenou ke rtům vystavěl nezaměnitelnou image.
Rick v jeho podání je hrdinou, který "neriskuje krk kvůli nikomu". Když se ale jednoho dne v baru objeví pronásledovaný československý protifašistický odbojář Victor László (Paul Henreid), pozná Rick v jeho ženě Ilse (Bergmanová) svou bývalou lásku, která mu zlomila srdce. Aby jim dokázal pomoci, musí mimo jiné překonat vlastní hrdost. Závěrečná scéna na letišti patří k nejdojemnějším (ale také nejparodovanějším) filmovým okamžikům všech dob.
„Ze všech lokálů ve všech městech po celém světě ona přijde zrovna do toho mýho,“ tak zní jedna z památných hlášek filmu, kterou pronese Rick poté, co spatří Ilsu, na níž chtěl provždy zapomenout. Ilsa se zase zapsala například větou: „Zahraj, Same. Zahraj Jak plyne čas (As Time Goes By).“ Po příchodu do baru tak vybídla pianistu k zahrání písně, jež ve filmu hraje důležitou roli. Inspiroval se jí v roce 1972 i Woody Allen, když natočil film Zahraj to znovu, Same.
Československá stopa
Předobrazem postavy Victora Lászla mohl podle některých spekulací být představitel československého odboje Jan Smudek, zvaný Nepolapitelný Jan. Podle jiných domněnek mohl být inspirací komunistický špion a novinář Otto Katz, známý i pod pseudonymem André Simone. Ten měl kontakty v Hollywoodu, unikl americké i britské tajné službě, až jej nakonec semlela soudní mašinerie při procesu se "spikleneckou skupinou" Rudolfa Slánského.
Scénář ke Casablance vznikl na motivy hry s názvem Všichni chodí k Rickovi. Napsali jej Julius a Philip Epsteinovi, kteří za něj společně s Howardem Kochem získali Oscara. Zlatou sošku byl poctěn i režisér Curtiz (vlastním jménem Mihály Kertész) a Casablanca byla vyhodnocena také jako nejlepší film.
V roce 2007 ji odborníci z Amerického filmového institutu vyhlásili jako třetí nejlepší americký film všech dob. Casablancu pokořil pouze Občan Kane a Kmotr.
