Tma...

Jdu setmělou ulicí a jsem jen nicka v prostoru.

Nikdo tu není, jenom já a měsíc, který se mi vysmívá.

Pomáhám všude, kde se dá, a někdy jsem  z toho zdrcená.

Tma mě nutí přemýšlet, zda dělám dobře, když snažím se všem vyhovět.

Cítím jen únavu a žádný vděk a stále se snažím odpouštět.

Tma mě halí do svých sítí a tam v dáli snad světlo pro mě svítí.

Život je dar a já ke světlu pospíchám.