Následující článek je volným pokračováním příběhů o Martě a její rodině.
Loni Marta strávila krásné vánoce na Vysočině s rodinou své dcery Lady. A dokonce tam byla i v době, kdy se před koncem roku narodila její nejmladší vnučka Ema. Letos bude na vánoce u svého přítele Petra, pro změnu s jeho dcerou a jeho vnučkou Sofií. Snažila se domluvit s Lenkou, co a jak před vánocemi připravit a udělat. Ale Petrova dcera jí pragmaticky řekla, ať udělá všechno, jak sama uzná za vhodné. V nemocnici totiž tráví stále spousty času i nad rámec své pracovní doby. A domů přichází tak unavená, že sotva stíhá udělat to nejnutnější. Jen potvrdila, že si v práci dohodla, že si od Štědrého dne bere až do konce roku dovolenou.
Marta tedy připravovala vánoce u Petra po svém. A hlavně do všeho zapojovala Sofii. Spolu vytvořily krásnou vánoční dekoraci na dveře domu i jednoduchý adventní věnec. Spolu pekly a zdobily perníčky a zažily přitom i spoustu legrace. Pekly společně i cukroví. Sofie jí pomáhala s nadšením a ještě jí při tom kladla spoustu zvídavých otázek. Marta se na ně snažila odpovídat. Byla však ráda, když se v kuchyni objevil Petr a občas si povídal se Sofii sám. Pak mohla chvíli mlčet. A vnímat, jak jsou oba šťastní. A přitom ji jen tak mimoděk napadlo, že se k Sofii chovají spíš jako její rodiče, než jako babička s dědečkem.
Marta jaksi automaticky počítala s tím, že na Štědrý den přijde i její syn Libor. Zdálo se jí to samozřejmé, přece nebude na vánoce sám. O to víc ji zarazilo jeho odmítnutí provázené nepochopitelnými výmluvami. Volala mu několikrát, aby ho přesvědčila, ale nedařilo se jí to. Byl tvrdohlavý a také víc a víc rozladěný. Trápilo ji to a stále za tím hledala něco víc. Chtěla tomu porozumět. A vůbec ji nenapadlo, že se jen nechce setkat s Lenkou, protože by se cítil trapně. Ani večerní rozhovory po Skype s dcerou Ladou jí moc radosti nepřinášely. Lada sice také pečlivě doma vytvářela předvánoční atmosféru a věnovala se dětem, ale nepřehlédnutelným stínem byl její muž. Po prodělaném onemocnění covid-19 se stále cítil unavený, nebyl schopen téměř s ničím pomoci. A co víc, začínaly ho ovládat nevysvětlitelné stavy úzkosti. K lékaři jít odmítal, ale čím dál víc se stranil rodiny. A to se Lada vůbec neodvážila s ním probrat své podezření! I když byly Martiny děti dospělé a samostatné, Martě stále záleželo na tom, aby byly šťastné a spokojené. A pokud tomu tak nebylo, přenášelo se to i na ni. Naštěstí se to postupně naučil vnímat i Petr, zareagoval na Martinu častou zamlklost a rozpovídal ji. A pak dojel za Liborem, po chlapsku si to s ním vyříkal a vrátil se s tím, že Libor na Štědrý den přijde.
Sofie poletovala po domě jako malý šťastný motýlek. Dnes už je konečně Štědrý den! Nevadilo jí, že všichni ještě spí. Maminka je po noční směně v nemocnici, tu budit nesmí. A děda s babičkou spí nahoře, za nimi také ještě nepůjde. Ale mohla by se pomazlit se svou kočičkou. Opatrně otevřela domovní dveře, a skutečně kočička byla schoulená na prahu, jakoby na ni čekala. V mžiku se protáhla vedle jejích nohou do teplé místnosti a Sofie rychle přibouchla dveře. Usadila se s kočičkou do křesla a tam ji našla Marta, kterou bouchnutí domovních dveří probudilo. Když přišla do pokoje, Sofie si jí hned nevšimla. A tak chvíli poslouchala, co si Sofie s kočičkou povídá. O vánocích, o tom, že dnes nosí dárky Ježíšek, a jak se těší, že dnes budou všichni doma. Hlavně maminka, ale i děda s babičkou.
Kupodivu dnes brzy vstal i Petr. A tak si nejdřív všichni dali všichni pořádnou snídani. Pak Petr přinesl z garáže ztepilou jedličku a za Sofiiny asistence ji upevnil do stojanu. Krásně se v pokoji vyjímala, jakoby sem odjakživa patřila. Ze spousty krabic a krabiček vybírali se Sofií nejkrásnější ozdoby a věšeli je na stromeček. Občas některou z ozdob doplnil Petr i příběhem. Třeba ty růžové koule s hvězdičkami si koupili, když se narodila Sofiina maminka. Nebo ty stříbrné vločky háčkovala kdysi dávno Sofiina prababička. Byl to stromeček trochu ozdobený vzpomínkami, ale hlavně spojující rodinu dohromady. Jak byla Sofie ráda, když do pokoje přišla konečně i maminka a společně zdobení stromku dokončily! A to maminka ještě netušila, že pro ni Sofie chystá velké překvapení. Tajně s dědečkem nacvičili jednoduchou koledu na flétničku a předvedou ji večer u stromečku!
Na štědrovečerní tabuli Marta připravila rybí polévku, bramborový salát i řízky z kapra a navíc pro jistotu i pár řízků kuřecích. Stůl se Sofií ozdobily malými skleničkami se zapálenými svíčkami a smrkovými větvičkami. Atmosféra byla opravdu sváteční a všichni ji tak vnímali. I Libor, který přišel na poslední chvíli. Nejdojemnější z celého večera byla vánoční koleda, kterou zapískala Sofie s dědečkem na flétničku. Byla tak šťastná, že se všem líbila, a šeptala mamince, že ji hrála hlavně pro ni. A pak celý večer rozzářila svým švitořením při rozdělování dárků, které ležely pod stromečkem. Byla krásně dětsky šťastná a svou spontánní radostí vlastně obdarovala i ostatní. Byl to krásný večer!
Jeho klid jen trochu narušilo jedno zazvonění telefonu a Libor se pak omluvil, že musí na chvíli odejít. Když se vrátil, našel Martu v kuchyni. Uklízela nádobí do myčky.
“Musím ti něco říct, mami.” začal nezvykle tiše.
“Byl jsem teď chvíli venku se svou dívkou, slíbili jsme si, že se na chvíli sejdeme. Známe se z práce a od té doby co jsme zjistili, že oba chodíme běhat, jsme začali běhat spolu. A pak i spolu tak trochu chodit.”
“To jsem ráda, že nejsi úplně sám. Ale co je to tak trochu?” zeptala se Marta jako starostlivá ale i zvědavá matka, protože samozřejmě chtěla vědět trochu víc.
“Mami, Jana je hodně chytrá, u nás v práci to je nejlepší programátorka. Vlastně mě dřív ani nenapadlo, že by si mě všimla. Ale pak jsme řešili něco pracovního přes Skype, nemohli jsme se domluvit a pořádně jsme se pohádali. Nejdřív mě naštvala, ale pak mě napadlo, že bychom si to měli radši vyříkat z očí do očí. Pozval jsem ji ven a na procházce kolem řeky jsme si to vysvětlovali. Nejdřív jsme na sebe křičeli, ale pak jsme se začali poslouchat a ona uznala, že na mém řešení něco je. A rozhodla se, že to tak zkusí naprogramovat. Nakonec jsme si docela hezky popovídali i o jiných věcech než o práci. Hlavně o sobě. Překvapilo mě, že žije úplně sama. Rodiče i bratr jí zahynuli při autonehodě, když byla ještě malá. Pak ji vychovávala babička, ale když i ta umřela, strávila pár let v dětském domově. Ale nakonec vystudovala vysokou školu a teď už dva roky pracuje u nás ve firmě.” rozpovídal se Libor.
Marta naslouchala tiše a pozorně. Uvědomovala si, že je to jeden ze vzácných okamžiků, kdy ji její syn ještě potřebuje. Aby ho vyslechla, aby byla jeho vrbou, aby s ním sdílela jeho pocity. Ale stejně jí to nedalo a když se na chvíli odmlčel, řekla, co měla na jazyku:
“A proč jsi ji nepozval sem, aby nebyla sama?”
“Ona by sem určitě nešla, nikoho tu nezná a je dost velký introvert. Nechtěla jít ani ke mně, ani mě nepozvala k sobě. Prostě tak daleko ještě nejsme. A třeba ani nikdy nebudeme. Jana je opravdu dost jiná, svérázná. Ale jsem rád, že jsem ji poznal. Já nejsem zvyklý být sám a teď se těším na každý večer, kdy se uvidíme. “ řekl Libor upřímně a zamyslel se.
Marta mu to přála. Věřila, že už si letos všechno špatné prožil a příští rok bude pro něj šťastnější a radostnější. Jejich sdílnou chvilku však přerušil další telefon. Libor se podíval na displej, chvíli zaváhal, ale pak si ho šel vyřídit na chodbu. Když se vrátil, zdál se Martě trochu rozmrzelý.
“Můžu vědět, kdo ti volal?” nedala jí zvědavost.
“Můžeš. Můj otec. Také tě pozdravuje.”
“Jste spolu v kontaktu?”
“Ozval jsem se mu a od té doby si spolu občas skypujeme. Ale respektoval jsem, že ty s ním ani o něm mluvit nechceš.”
“Nechci, ale můžeš mi říct, jak se mu daří.” odpověděla dobře naladěná Marta. O chvíli později toho litovala.
“Nedaří se mu příliš dobře, má rakovinu plic a nedávno ukončil druhou sadu chemoterapií.” informoval ji syn co nejstručněji.
Martu tato informace zasáhla mnohem víc, než by si byla ochotná připustit.