V osmdesátých letech jsme se stali šťastnými držiteli poukazů na zimní rekreaci ROH do Nízkých Tater.
Zakoupili jsme jízdenky, které platily jako zpáteční s dokladem ze zotavovny.
Po mnohahodinové cestě ušmudlaným rychlíkem s poetickým názvem Galán jsme dorazili do Liptovského Mikuláše a dál pokračovali dýchavičným autobusem.
V turistické chatě v Jasné pod Chopkom na nás čekal zatuchlý pokoj v podkroví. Děti postrádaly televizi, všichni pak sociální zařízení.
Následující den jsme si půjčili rozklížené lyže a začali sportovat.
Nejvíce modřin nadělily zasněžené kopce mé maličkosti.
Nadešel poslední den roku a já jsem přesvědčila rodinu, že výjimečné okamžiky je vhodné umocnit slavnostním oblečením.
Když jsme vpodvečer vstupovali do restaurace s hosty ve zmáčených sněhulích, připadali jsme jim nejspíš jako dinosauři. Když jsme pak navíc promluvili pražštinou, odbyli nás, že všechna místa jsou rezervována.
Z nabízeného sortimentu vodka, slivovice, borovička jsme sentimentálně zvolili národní nápoj z jehličnanu.
Děti nechápaly, proč se měly kvůli cestě ze schodů a do schodů převlékat do svátečního, a proč mají trávit Silvestra na palandě s tranzistorákem na uchu.
Byl to opravdu po všech stránkách zvláštní konec roku.
Podobný charakter měl i začátek nového.
Když jsme projevili přání posnídat, odkázal nás mátožný personál na mísu česnečky.
Tu si odvážně nalil jen můj muž, zatímco já jsem se s dětmi celý den nedobrovolně postila.
Netušili jsme totiž, že široko daleko budou světit Nový rok uzavřením veškerých provozoven příznačně zvaných Pohostinství.
Nakonec jsme pokorně v té naší začouzené chajdě vykoupili všechny horalky, které měly již pět let prošlou trvanlivost, a hltavě je baštili i s celofánem.
Jediným zábavným programem odborářské rekreace se stalo balení oblečení. Záhadným způsobem totiž nabylo na objemu, a to i přesto, že několik pohřešovaných lyžařských podkolenek šlo zřejmě napřed.
Jan vyjednával razítko kvůli zpátečním jízdenkám a na můj vkus až příliš dlouho konverzoval s atraktivní brunetkou na recepci.
Na můj výmluvný pohled se mi dostalo ujištění, že poukazy budou při našem odjezdu na pultu.
Vstávali jsme v půl třetí ráno.
Na recepci byly pro nás nachystány igelitové tašky s proviantem, sestávající z vepřového ve vlastní šťávě, tuňáka s vejci a paštiky Májky. Jako bonus byl přibalen ovocný protlak v plechu a horalky.
Jan uložil konzervy do batohu a já jsem popadla dvě rozespalé děti.
Dle domluvy jsme vhodili klíč od vchodových dveří do schránky na budově a pustili jsme se z kopce.
Nezklamala jsem očekávání rodiny a tradičně jsem jako první jela šusem po zledovatělém chodníčku.
Tím se probudily obě děti, které mě radostně následovaly.
Uprostřed kopce se Jan náhle zastavil.
Počkejte na mě dole! zvolal a vyrazil s taškami, vyrovnávajícími balanc, zpět do vrchu.
Mé otázky odnesl fičák a živitel zmizel ve tmě.
Právě dofuněl autobus, který svážel rekreanty z různých ubytovacích zařízení k vlakovému nádraží.
Rychle si nastupte, je tady ledovica, něch neskončime ve škarpě, spěchal řidič.
Ale my ještě čekáme, škemrala jsem, loudila, abychom počkali na vůdce smečky. Jenže šofér a cestující byli neoblomní.
Nikdo nechtěl kvůli opozdilci zmeškat jediný spoj do Prahy.
Dilema, zda dát přednost ztracenému choti a mrznout ve tmě s dětmi na opuštěném místě nebo v menší sestavě pokračovat k domovu, rázně ukončily zavřené dveře autobusu.
Mezitím můj muž zřejmě překonal světový rekord v běhu do svahu s plechovkami na zádech. Vzpomněl si totiž, že mu na recepci nevrátili orazítkované poukazy.
Marně zvonil a bouchal. Zotavovna se dosud nezotavila z novoroční virózy.
Vydal se ještě větší rychlostí zpět.
Ztracené iluze na něj plně dolehly uprostřed hanebného kopce. Zadní světla autobusu signalizovala konec nadějí a cesty do civilizace.
Novoroční nocí se tiše snášel sníh, který usedal Janovi do vousů a na řasy, a můj muž začal splývat s magickou krásou panenské přírody.
Vyčerpán záludnostmi světa a zradou manželky klesl k patníku a hodlal zmrznout.
Neuvěřitelnou náhodou se objevilo vozidlo připomínající autobus.
Můj muž téměř na prahu bílé smrti začal šermovat zavátými pažemi.
Vyděšený řidič strhl vozidlo na zledovatělou krajnici, neboť v tuto hodinu a na tomto místě se mohl pohybovat jen stín ze záhrobí.
Divokou taneční variaci autobus ukončil parádním číslem a můj muž dojatě objal jeho pravý blatník.
Či si ožratý? zařval na něj chlápek u volantu a Jan se přimkl ke schůdkům jako novorozeně k matčině prsu.
Mikuláš, Mikuláš, chroptěl a jeho zsinalá tvář pokrytá sněhovými vločkami připomínala jmenovaného světce.
Řidič ho vtáhl do autobusu, ale Janovo ztuhlé tělo nešlo posadit. Do Liptovského Mikuláše roztával vleže v uličce, obklopen plechovým proviantem v batohu.
Když byl vystrčen před vlakovým nádražím, děti pištěly radostí a běžely ztraceného tatíčka zulíbat.
Můj strach vystřídalo naštvání. V takové chvíli raději oněmím. Je to lepší pro oba.
Jen tak tak jsme stihli naskočit do rychlíku. Když do kupé vešla průvodčí, Jan se prokázal jízdenkami doprovázenými kajícným komentářem k absenci razítka.
Sice byl nadán šarmem i diplomatickými schopnostmi, avšak osoba v neforemné uniformě nesmlouvavě odkazovala na paragrafy Ministerstva dopravy a spojů.
Snaživě jsem vytáhla peněženku. Samozřejmě, že nové jízdenky zaplatíme.
Dle vyhlášky to nešlo, dopustili jsme se přestupku a musíme vystoupit.
Vyplašený Honzík chtěl tatínka dostat z nesnází a servilně pronesl: Máte to tady moc hezké.
Srážkyně přepravního řádu zjihla a kapitulovala s dovětkem, že na českých hranicích s námi stejně zametou.
A taky že ano.
Zvukomalebnou slovenčinu nahradil kulometný slovní výpad reprezentanta modré armády.
Janova zdvořilost narazila na aroganci a výhrůžky.
A tak jsem povstala v boj.
Hrdě jsem pronesla: Rovnou ho zatkněte!
Jan se dostal do role a povzbuzen ztracenou důvěrou, obrátil se k úřední osobě: A nasaďte mi pouta. Žádám co nejvyšší trest.
Naše nekončící puberťácké vtipkování průvodčí vyhodnotil coby urážku úřední osoby, Jan musel vystoupit a já jsem zůstala s dětmi ve vlaku jako zástava.
Náš hrdina statečně kráčel do výpravny sepsat protokol, úřední šiml dořehtal, jízdenky zaplaceny, doklad vystaven, razítko otisknuto, souprava o dvacet minut opožděna.
Nevím, jak dlouho trvala cesta v nevytopeném vlaku do Prahy, ale vím, že jsme ji celou prosmáli.
Prostě jsme si udělali Silvestra o něco později.
Když pak Honzík sepisoval ve škole slohovou práci na klasické téma Jak jsem prožil prázdniny, zhodnotil je takto.
Prázdniny jsem prožil dobře. Na Slovensku je krásná příroda. Ztratil jsem angličáka. Markéta našla rukavici.
Dostali jsme konzervy, ale nešlo to otevřít.
Byli jsme černý pasažéři.
Doma nám v akváriu lekly rybičky. Máma zapomněla ve vlaku peněženku.
Rekreační odborové hnutí se mi líbí.
