Když se Marta před vánočními svátky dohodla s Petrem, že po Štědrém dnu stráví spolu pár dní někde mimo domov, zdálo se jí to jako báječný nápad. Potřebovala se aspoň na chvíli vymanit ze stereotypu a dobít si baterky. Byla to ideální příležitost, protože i ve firmě dostali všichni zaměstnanci dovolenou. Na vědomí to vzala i Petrova dcera Lenka a v práci se domluvila, že si vezme volno, aby si trochu odpočinula a postarala se o Sofii.
Čím víc se blížil konec roku, tím víc si Marta myslela, že se jim to nepodaří. V době nouzového stavu, kdy byly zavřené hotely i penziony, nebylo jednoduché něco takového zorganizovat. Naštěstí tu svou roli tu sehrála náhoda. Petrovi se někdy v polovině prosince ozval jeden známý s dotazem, zda by mu nenafotil jeden z hradů v Českém ráji v různých ročních obdobích. A jako bonus k ceně mu nabídl možnost pobývat během focení v malém apartmánu přímo na hradě. Petr si původně myslel, že tam pojede sám a focení v zimním období zvládne během jednoho dne. Teď se mu ale možnost pobytu na hradě hodila. Když se ujistil, že se v apartmánu na hradě dá přežít i v zimě, seznámil se svým nápadem opatrně Martu. Tušil, že to nebude jednoduché. Čekala ho smršť otázek. Proč zrovna na hradě? Proč někde v pustině uprostřed skal! Co tam proboha budou dělat? A Petr vysvětloval a přesvědčoval. Budou na celém hradě úplně sami, nehrozí tedy nákaza covidem. Jejich apartmán nebude středověký, ale má všechny současné vymoženosti. Dobře vybavenou kuchyň, romantickou koupelnu, televizi i internet. A hlavně v okolí je nádherná příroda. Vezmou si s sebou běžky, co kdyby napadlo trochu sněhu. A všechno fotografické vybavení, co kdyby svítilo slunce. A nějakou tu knížku, kdyby je náhodou zasypala sněhová bouře. A samozřejmě teplé ponožky, co kdyby jim bylo zima ?. Marta se na jeho notu nějak neuměla naladit. Jeden opuštěný hrad se dá nafotit během několika hodin. Běžky až tak moc nemiluje. A knížky si může číst i doma. Ale nakonec váhavě souhlasila. Někde hluboko uvnitř se v ní probudil kousek mladé a zvídavé duše, toužící zažít něco nevšedního.
V den odjezdu všechno klapalo jako na drátku. Bylo vidět, že si to Petr důkladně promyslel a předem připravil všechno, co si sebou potřebují vzít. Marta měla na starosti jen zabalení svých osobních věcí a nějakého jídla pro první dny. Na místo dorazili už před polednem. Čekal na ně skutečně útulný a navíc dobře vytopený apartmán přímo v areálu hradu. Petrův známý, který na hradě v sezóně působil jako kastelán, se přiznal, že ho už od rána vytápěl. Ukázal jim vše potřebné, probral s Petrem své představy o fotografiích, předal klíče, popřál jim příjemný pobyt a odjel. Přes zimu z praktických důvodů bydlel v blízkém městě na sídlišti.
Všude vůkol vládnoucí ticho a čistě modré nebe nad hlavou. Pohled z hradního nádvoří na stříbrné chvějící se vrcholky stromů. Nádherný výhled do krajiny. To vše Martu ohromilo. Nikdy nic tak krásného a zároveň harmonického nezažila. Stála uprostřed nádvoří mlčky a nezvykle dlouho. Petr přistoupil potichu k ní, podíval se stejným směrem a dal jí ruku kolem ramen. Otočila se k němu. Promluvila, i když věděla, že tím poruší tu křehkost prvních pocitů.
“Něco tak kouzelného jsem nikdy na vlastní kůži nezažila. Jako bych byla na dovolené v nebi a s andělem!” zašeptala.
“Děkuju za toho anděla. Teda doufám, že jsi nemyslela toho s velkým A na začátku. “ reagoval hbitě Petr.
Zasmáli se a bylo jim fajn. Společně trochu prozkoumali rozmanité objekty v exterieru hradu a pak se hned dali do focení. Nezvykle perfektní počasí je přímo popohánělo. Tak jasné nebe se už během dalších dnů nemusí ukázat. A za pár hodin se začne stmívat!
Byli tak zabraní do práce, že úplně zapomněli na jídlo. Až když je nastávající soumrak upozornil, že se blíží večer, přestali fotit a přesunuli se dovnitř. Teprve potom si uvědomili, jak jim při pobytu na čerstvém vzduchu vyhládlo. Chtělo to rychle něco teplého do žaludku, aby se pořádně zahřáli. Marta ohřála rybí polévku od včerejší večeře a oba snědli s velkou chutí plný talíř. A pak to ještě doplnili rybím řízkem s chlebem. Marta jedla opatrně, aby nespolkla nějakou kostičku. A Petr si z ní utahoval, jak jí z toho čerstvého vzduchu krásně zrůžověly tváře. Ale nedostal z ní ani slovo, dokud rybu nedojedla. Už se v životě poučila, stačil jí jeden strávený večer na pohotovosti s rybí kostí zapíchnutou v krku. Jakmile rybu dojedla, měla chuť na oplátku trochu poškádlit Petra. Když ho vzala za ruce, zjistila, že je má proti ní hrozně studené. Zatímco ona se v teplé místnosti rychle rozehřála, ukázalo se, že Petr má nejen ruce, ale i nohy jako kus ledu. Nejdřív je napadlo, že se zahřejí v posteli. Ale když Marta zjistila, že mají k dispozici krásnou velkou koupelnu s moderní rohovou vanou, změnili rychle plány. Marta připravila voňavou horkou koupel pro Petra, ale po chvíli tam hupsla za ním. Nebyla to jen prevence proti případnému nachlazení, samozřejmě využili tuto příležitost i jinak.
Následující den ráno Marta otevřela oči, a udivilo ji, že je venku už světlo. Takové zvláštní bílé světlo. Nechápala, jak mohla spát v cizím prostředí tak dobře a tak navíc dlouho. Za bílého dne se neprobouzela příliš často. Chvíli se v posteli protahovala, ale nechtěla probudit Petra. Spal tak sladce a spokojeně! Radši potichoučku vstala. A pak to uviděla! Přes noc venku napadl sníh. Krásný sněhobílý poprašek a jasně zářící slunce vytvořily za okny přímo pohádkovou krajinu. Podobný pocit zažila snad jen kdysi v dětství. Ani si nevšimla, že Petr vstal a stojí za ní. Uvědomila si to, až když ji políbil na krk. Oba se chvíli beze slova kochali tou krásou, ale pak je hlad zahnal do kuchyně. Udělali si důkladnou snídani a dohodli se, kam vyrazí dnes. Samozřejmě do skal, které jsou tady všude okolo. Marta tady nikdy nebyla, ale věděla, že se na Petra může spolehnout. Nejenže to tady dost dobře znal, ale dovedl dobře odhadnout, co jsou oni dva schopní bezpečně zvládnout. A dovedl plány přizpůsobit, když o nich Marta pochybovala nebo měla připomínky. Na běžky ještě dost sněhu nebylo, a tak putovali mezi skalami pěšky. Užívali si to, i když museli oželet některé vyhlídky, kam cesta vedla po namrzlých kamenech. Občas dokonce někoho potkali, ale největším překvapením bylo, když si ve venkovské hospůdce mohli koupit guláš přes výdajové okénko. Nevadilo, že ho jedli plastovou lžící z papírového boxu a seděli u toho na nejbližším pařezu. Přišel jim náramně vhod. A také jim dodal sílu na závěrečnou část trasy.
Při podvečerním odpočinku si otevřeli lahev bílého vína. Mlčeli a vstřebávali dnešní zážitky. V místnosti se rozhostilo zvláštní ticho. Nezvonily mobily, neřečnila televize, nedoléhal sem hluk z ulice. Bylo tu takové ticho, že by se dalo skoro uchopit. Marta se přitiskla k Petrovi.
“Je tu ticho jako na hradě.” pronesla šeptem větu, aniž by tušila, že se v budoucnu stane pro jejich manželstvi větou památnou.
Oba se začali smát jako pominutí.
“Promiň, nechtěl jsem zrušit tvůj blažený výraz, ale tvůj výrok mě dostal.” omlouval se Petr a snažil se potlačit smích.
“Klidně se směj, já to nám od své babičky. Říkala to vždycky, když nás s bráchou dávala spát a chtěla, abycho přestali brebentit.” vysvětlovala Marta.
“Ale je to stejně zvláštní, že ani jednomu z nás tady ještě nezvonil mobil, když tu je signál.”
“Neboj, on jednou zazvoní. Až se to bude nejmíň hodit. Snad se ti po tom nestýská?”
“Ne, jen to je nezvyk. Moc se mi tu líbí. S tebou.” odpověděla Marta. A hned ji napadlo, že to řekla jen tak obyčejně. Mohla se trochu víc snažit a vymyslet něco lepšího. Ale nějak nedokázala formulovat to, co cítila.
“Vidím to na tobě, vypadáš opravdu spokojeně a šťastně. Nemusíš nic říkat, jen se prostě přitul.”
Marta se tulila svědomitě, ale pak ji přece jen napadlo něco, co říct musela.
“Co kdybychom měli svatbu tady na hradě? Malou, jen s nejbližší rodinou. Třeba někdy na jaře, až se situace trochu zklidní...”
“Taky mě to napadlo, když jsem si na stránkách hradu četl, že se tu konají svatby. Ale tys o svatbě nemluvila od té doby, co jsi souhlasila, že se vezmeme.”
“Ani jsem o ní nepřemýšlela. Tahle doba se všemi zákazy a příkazy svatbám prostě nepřeje. A my spěchat se svatbou přece nemusíme.” řekla Marta logicky. A hned se v duchu pokárala, že je tak hnusně věcná.
“Spěchat sice nemusíme, ale na tomhle hradě ji mít klidně můžeme. A klidně i romantickou, prostě tak, jak budeme oba chtít.” souhlasil Petr. Marta byla hodně překvapená. Nejen Petrovým souhlasem, ale i sama sebou. Do sebe by to nikdy neřekla, že by něco takového chtěla. Svatbu na hradě? Vždycky jí takové akce připadaly trochu jako divadlo a teď to sama chce? Musí být hodně zamilovaná...
Hned následující den si však zamilovaně nepřipadala. To když se běžeckou stopou ploužila na běžkách za Petrem. Uznávala, že se příležitost musí využít, když zcela náhodou napadlo trochu sněhu. Ale stačila by kratší trasa, myslela si v duchu. Zkrátka nebyla takový příznivce pohybu jako Petr, i když dodatečně musela souhlasit, že jí pohyb svědčí. Když oklepala běžky ze sněhu a opřela je o zeď, bylo jí ze všeho nejlíp. Odpoledne zajeli společně autem do nejbližšího města doplnit zásoby, aby měli něco dobrého na zub při čekání na příchod nového roku. A v podvečer si trochu zablbli při focení v exteriéru hradu. Po krátkém pátrání objevili ve vestavěné skříni na chodbě u apartmánu staré lucerny a také nějaké svíčky, a to je inspirovalo k focení tajemných hradních zákoutí. Atmosféra posledního večera na hradě s jasně zářícím měsícem na nebi působila na oba, a tak se děly věci nečekané. Marta se procházela po hradním nádvoří, po dlouhém schodišti i po přístupovém mostě s lucernou, v poslední verzi dokonce oblečená do prostěradla jako bílá paní. A Petr fotil jako o život. Skončili, až když se začalo nepříjemně ochlazovat. Vlastně skončila jen Marta, které už začínalo být zima. Chtěla se rychle zahřát a také udělat pár chlebíčků na večer. Petr ještě zůstal fotit na kamenném přístupovém mostě k hradu, který si pro dnešní večer osvětlili lucernami a svíčkami.
Marta se věnovala přípravě jídla. Udělala rychlou polévku z červené čočky s rajčaty, ochucenou zázvorem, chilli kořením a česnekem. Teď je zahřeje, na nový rok jim určitě přijde k chuti. Pečlivě ozdobila i chlebíčky, ale začínalo jí být divné, že se Petr ještě nevrací. Dojde se za ním podívat, až to dodělá, pomyslela si. Ale po chvíli něco zaťukalo na okno v kuchyni. Zpozorněla, trochu se lekla, ale pak si pomyslela, že se přeslechla. Za chvíli se ozvalo klepání ještě naléhavěji. Pro změnu ji napadlo, že to bude Petr a chce ji postrašit. V ten poslední den roku se opravdu odvazuje. A to ještě nic nepili! Při dalším skoro prosebném klepání okno otevřela. Byl to skutečně Petr. Umazaný, s obličejem zkřiveným bolestí. Rychle vyběhla před budovu, vzala mu z ruky foťák a stativ. Ptát se na nic ani nemusela. Vypadal, jako by se právě vyhrabal z pasti na mamuta.
Marta mu pomáhala svléknout zablácené boty i špinavé svrchní věci. Pak mu přistrčila křeslo, aby se posadil. Dostal prý nápad, že vyfotí oblouky osvětleného starobylého přístupového mostu k hradu zdola. Sešel kousek po spoře osvětlené silničce, a pak hledal místo, kam by umístil stativ. Pod sněhem na svahu byla asi vrstva suchého listí, on na ni stoupl a už jel jako po másle. Intuitivně chránil jen foťák, ten držel celou dobu nahoře. Sám skončil potlučený v nějakém bahnitém příkopu. Asi půl hodiny se ploužil zpátky do hradu. Martě při té představě trochu cukaly koutky, ale zasmát se neodvážila. Na to bude čas později, až se to stane rodinnou historkou. Výsledkem této akce byla spousta modřin na všech možných i nemožných místech, pak drobná odřenina na tváři a na předloktí ruky. A možná vymknutý kotník. Natékající noha dělala Martě největší starosti. Ale Petr rezolutně odmítl návštěvu pohotovosti i konzultaci s jeho dcerou. Usadil se v křesle s nohou nahoru a Marta mu zabalila kotník do studeného obkladu. Společně se dočkali prvních minut nového roku, ale po přípitku šli radši hned spát.
Na pohotovost stejně dorazili, ale až na nový rok odpoledne. To už za sebou měli celý maratón balení, opuštění hradu a cestu autem domů. Ranní stav Petrova kotniku je vyděsil natolik, že se rozhodli pobyt hned ukončit. A poté, co kotník doma zkontrolovala Lenka a trochu ho vystrašila, svolil Petr k návštěvě lékaře. Zranění naštěstí nebylo vážné, kotník byl opravdu jen vymknutý. Ale bolelo to jako čert. Petr se Martě několikrát omlouval, že zkazil celou dovolenou. Ale Marta to tak neviděla. Kotník bolel Petra, ale pro ni to bylo nejhezčích pár dnů, jaké ve svém životě zažila.
Poznámka na závěr:
Příběh je jako vždy vymyšlený, není založený na žádné konkrétní události. Existuje pouze hrad, kam jsem příběh umístila. Ti, co rádi řeší hádanky, jistě najdou v článku pár detailů, které jim umožní hrad odhalit.
