Nejsem věřící, jak by se snad z následujících řádků zdálo. Jen mne po většinu života zajímá biblická historie. A proto víru a věřící velmi respektuji, pokud nemá jejich víra fundamentální, xenofobní podobu. Víra je ovšem pojem, který má obecnější náplň než jen víru v Boha. Věřit může člověk v cokoli. Třeba, že zítra už přestane pršet a ukáže se slunce. Člověk může věřit i ve zdravý lidský rozum. Tady sice často naráží, ale proč tomu nevěřit. Fanatický fundamentalizmus ale není žádná víra. To je nenávist.
Když jsem se ženou kdysi s obdivem a pokorou v duši procházel renesanční Florencií, nemohli jsme vynechat františkánský kostel Santa Croce, postavený na přelomu 13. a 14. století. Kromě četných náhrobků - Galilea, Michelangela, Niccoly Machiavelliho, Danteho, Rossiniho a celé řady dalších, mne zaujala zasklená vitrína, ve které bylo vystaveno autentické roucho svatého Františka z Assisi. Ten byl i u založení tohoto kostela.
foto: autor
František se narodil před koncem dvanáctého století v rodině bohatého obchodníka. Jeho mládí bylo stejné jako u ostatních jeho bohatých vrstevníků. Bezstarostný život a radovánky. Zlom v jeho životě nastal až po válečném tažení proti Perugii, ve kterém byl zajat. Ve vězení mu Bůh údajně sdělil, že jeho posláním bude chudoba a služba Kristu. Zklamán bohatstvím církve a chudobou lidí, chodil po kraji, rozdával svůj majetek a pomáhal malomocným. Jeho zdravotní stav se však neustále zhoršoval, až v roce 1226 zemřel. Po dlouhá staletí byl vzorem důsledného následování Krista v chudobě a lásce k bližnímu. Jeho vizí byl návrat ke Kristově prvotní církvi. Dobře si uvědomoval, že prvotní křesťanské obce, vznikající v podmínkách pozdního římského impéria, měly málo co společného s tehdejším chováním a učením katolické církve. Měl smůlu, že nepochopil trochu zvláštní dialektiku historického vývoje. Tak mě napadá, jak by asi dopadl svatý František v dnešní době. Ta naše „chudobná“ církev svatá by jej nejspíše vyobcovala ze svých řad jako heretika.
Ve chvíli, kdy s náležitou mírou nostalgicky krásných vzpomínek jsem psal tyto řádky, vybavil jsem si zároveň krátké, ale moc pěkné přebásnění Modlitby svatého Františka Janem Skácelem, které jsem před nedávnem objevil na webu:
Moudrost Františka z Assisi
přebásnil Jan Skácel
Modlitba stará - stará!
A dej mi sílu unésti
všechno, co změnit nemám sil.
Odvahu, abych to nač stačím,
na tomto světě pozměnil.
A také moudrost abych znal
a od sebe to rozeznal.
Básník, glosátor i novinář Skácel má už dlouhá léta můj bezmezný obdiv. A nejen kvůli této Modlitbě, kterou jsem dříve neznal. Nechme však Františka z Assisi spát. On byl na rozdíl od mnoha blahoslavených, kteří se každoročně rodí v tajemných prostorách vatikánské kurie, skutečně svatý a zaslouží si hlubokou úctu i nás, nevěřících.
A na závěr Modlitba sv. Františka: