Prošla jsem zpět bránou času
Foto: autorka

Prošla jsem zpět bránou času

18. 1. 2021

Od doby, kdy jsem se poprvé dozvěděla o ztracených a znovunalezených městech Pompeje a Herkulaneum zničených výbuchem Vesuvu v r. 79 n.l., jsem toužila tato místa spatřit na vlastní oči. A tak, když nás jednou naše cesty zavedly k jihu Itálie do Neapole, bylo rozhodnuto.

Spolu s výšlapem na samotný Vesuv, příčinu zkázy několika měst ležících pod ním, jsme prošli další dny nejen starobylými Pompejemi, ale stáli jsme jednou velice časně zrána i před branami Herkulanea – to jak mne hnala má veliká zvědavost a nadšení. Byl to pro mne nepopsatelný pocit a zážitek. Vždyť jsme doslova prošli bránou, nad níž byl nápis Herculaneum, jako mávnutím kouzelného proutku do starověku, a to přesně do roku 79 n.l. !

Všude naprosté ticho a klid, kolem nás jen vůně oleandrů a cypřišků a pinií, nikde nikdo, jen my dva - nedočkaví turisté z Čech a naprosto liduprázdné Herkulaneum, které jsme měli v tu chvíli sami pro sebe.

Přímo s posvátnou bázní jsem kráčela ulicí vydlážděnou několik tisíc let starými omletými kameny, nakukovala s pokorou a v duchu i omluvou do jednotlivých domů a představovala si, jak to tam muselo být honosné a krásné. Protože na rozdíl od Pompejí bylo Herkulaneum městem „smetánky“, městem patricijů, a tak tam žilo daleko méně lidí než v Pompejích - zhruba prý tak 4 tisíce.

Po výbuchu Vesuvu Herkulaneum na rozdíl od Pompejí nepokryl sopečný prach, ale bylo zaplaveno proudem vařícího bahna a sutě. Pod tím však zůstalo zachováno mnohem více než v Pompejích. Bylo objeveno už dříve některými jedinci náhodou snad už v 15. století, ale oficiálně až ve století osmnáctém. Výzkumy zde odhalily množství domů bohatých obyvatel, dvoje lázně, baziliku, několik chrámů a divadlo. Důvod, proč obyvatelé neopustili město a téměř všichni zahynuli, byl podle posledních výzkumů ten, že město zasáhly v noci a velkou rychlostí horké toxické plyny (pyroklastický proud) a obyvatelé nestačili utéct tak, jako se to podařilo většině obyvatel v Pompejích. Po pyroklastickém proudu a následném výbuchu Vesuvu totiž ještě zalila město velká přílivová vlna.

Archeologický výzkum zde neustále probíhá a úžasné je vidět staré Herkulaneum ležící v dolíku a nad ním se dokola tyčící nové Ercolano, kam jsme my přijeli místním vlakem z Neapole. V podstatě zde zdejší lidé žijí na vykopávkách a pod jejich novým městem a domy se nachází ještě notný kus Herkulanea starého, které tím pádem bude objeveno kdovíkdy a zda vůbec…zdejší obyvatelé se prý často ve svých sklepech prokopali do starého Herkulanea.

Nejvíc mne pobavil starověký „Mekáč“ – pouliční vývařovna, která bývala prý skoro v každé ulici, neboť staří Římané se tam rádi a často stravovali. Jejich oblíbenou pochoutkou bývala rybí omáčka – garum. Někteří ji ovšem nemohli vystát, pomlouval ji i Plinius a Seneca. Byla jantarově zbarvená a měla samozřejmě specifický zápach, protože se vyráběla fermentací z kvašených ryb se solí. Existovaly ovšem ale i jiné varianty smíchané s vínem nebo medem či octem. Lili si ji prý v hojném množství skoro na všechno, asi tak jako spousta z nás dnes kečup či  sojovou omáčku nebo maggi. Manufaktury na tuto omáčku byly nalezeny i v Pompejích a v Herkulaneu při těchto vývařovnách dokonce pak i zbytky různých jídel, podle kterých archeologové mohli zjistit, co se tehdy jedlo. Výroba zanikla, když se rozpadlo Římské impérium a byla uvalena daň na sůl. Jinak tato omáčka byla zřejmě velice drahá, kolem dnešních 500 dolarů, levná se vyráběla pro otroky. Podobná se dnes ještě vyrábí i v malé oblasti u Neapole. No – mohla být třeba i zdravá (nebýt té spousty soli), ale mně vstaly málem všechny vlasy na hlavě i při jejím pouhém popisu…

Čas neúprosně běžel a slunce začínalo připalovat. Míjela jsem domy, na kterých pracovali archeologové, objevovali se pozvolna další turisté, ale jen sporadicky. Zřejmě všichni mířili spíš do Pompejí.

Mne nejvíc dojalo, když jsem na jedné z ulic narazila na skupinku malých dětí – žáků tak naší 3.- 4.  třídy s paní učitelkou. Děti stály se zaujetím v hloučku kolem ní a ona jim vypravovala. Zde probíhala výuka historie přímo v terénu, v místě, kudy šly dějiny. To se to pak ty dějiny lépe pamatují! To by měl asi náš Ámos radost.

A pak mne napadla ještě jedna myšlenka – jak se svět neustále mění a jak je všechno na tom světě pomíjivé…

cestování
Hodnocení:
(4.9 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 43. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat památkám kulturního světového dědictví zapsaných na seznam UNESCO.