Jde o poněkud bizarní formu ageismu, tedy chování k seniorům, které je nějakým způsobem ponižuje, podceňuje, trápí, ovšem je dobře míněno. Ti, kteří se ho dopouštějí, ve většině případů vůbec nechápou, že jejich snaha nemusí být přijímána s nadšením. Kdyby na toto téma měli diskutovat, urazí se: „No dovol, mami, my pro tebe chceme to nejlepší a ty to nechápeš!“
Láskyplný ageismus má mnoho podob.
Jednaosmdesátiletá Zdenka nedávno nastoupila do domova pro seniory. Šla tam z vlastní vůle, velmi dobře si je vědoma, že její zdravotní stav jí už neumožňuje, aby bezpečně žila sama doma. „Požádala jsem pečovatelku, aby mi donesla nůž. Dostala jsem jablko a chtěla jsem si ho nakrájet. Řekla, že mi ostrý nůž donést nemůže, jedině příborový. Prý proto, že bych se tím nožem mohla pořezat. Řekla jsem, že nemíním spáchat sebevraždu podříznutím se, že si chci nakrájet jablko, protože se mi špatně kouše. Řekla, že mají zakázáno dávat klientům nože. Prekérní situace. Nemám příbuzné, kteří by mi sem normální kudlu propašovali a nenapadlo si mě sem něco takového vzít. Tak jsem nakonec zavolala bývalé sousedce a ta mi slíbila, že mi nůž přinese. Musím si ho někde pořádně schovat, aby mi ho nezabavili,“ vypráví Zdenka, která je svéprávná, dobře vidí, ruce se jí netřesou, takže není jediný důvod, proč by si nemohla nožem nakrájet jablko.
Dvaaosmdesátiletý František má malý byt v Ostravě a chatu v Beskydech. Rozhodl se na ní strávit covidovou dobu. Jednou za dva týdny si pěkně pomalu zajede autem do nejbližšího obchodu, zásobí se potravinami a zase se zavře na své chatě. V létě pracoval na zahradě, na zimu si nechal od sousedů dovézt dostatek dříví a tak si tam spokojeně žije už od jara. „Několikrát do týdne mi volá dcera, že takhle přece nemůžu žít. Že tady nemůžu být sám. Že nemůžu v mém věku jezdit autem. Že pro mě přijedou a odvezou mě do Ostravy, protože mě chtějí mít blízko. Takže bych měl sedět v malém bytě v paneláku, nevycházet ven a pomalu tam uhnívat strachem, že chytnu ten covid? Rozhodně je menší pravděpodobnost, že ho chytnu tady. Jsem na vzduchu, pořád tady mám nějakou práci. Doma sedím, luštím křížovky a koušu se nudou. Nevím, proč bych měl ve svém věku svá rozhodnutí stále obhajovat a štve mě, když dcera i zeť tvrdí, že to se mnou myslí dobře,“ vypráví.
Diskriminace lidí vyššího věku zvaná ageismus je velmi často spojena s ochranitelskými postoji a současná doba toto spojení odhalila v plné síle.
„Vznikla tady atmosféra, že senioři jsou homogenní skupina a jde vůči nim jenom jeden typ vzkazu: jste v riziku, zůstaňte doma, my vás tam láskyplně zamkneme a to je všechno, co vám náleží,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová s tím, že pandemie pouze toto nastavení společnosti zvýraznila.
Projevy láskyplného ageismu byly různé, například se dá mezi ně zařadit i úporná jarní snaha mnohých telefonovat takzvaně osamělým seniorům a povzbuzovat je. „Volali mi ze tří nějakých spolků, že prý si se mnou chtějí povídat, protože jsem osamělá. Nevím, kde na mě vzali číslo. Neměla jsem náladu povídat s cizími lidmi, o kterých nic nevím. Co jsou zač? Co jim mám o sobě říkat? Co když šlo o podvodníky. Pořád dokola mi říkali, že to dělají proto, protože chtějí potěšit osamělé seniory. No mě tím spíše otravovali,“ říká osmaosmdesátiletá Bohdana. Nyní pro změnu poslouchá výtky své vnučky, která jí zařídila domov pro seniory, jenže Bohdana do něj nechce jít. „Chodím, vidím, slyším, žiju v přízemí a těch pár schodů pořád ujdu. Nechci se stěhovat, nechci do domova důchodců. Neustále slyším, že to tam pro mě bude lepší. Jak může někdo jiný než já sama vědět, co je pro mě lepší?“ zlobí se.
Její vnučka ovšem má pravdu v tom, že sehnat místo v domově pro seniory je nadlidský výkon a když se jí to podařilo, nechce místo takzvaně pustit. „Až se babičce přitíží nebo se něco stane, nebude mít kam jít, měla by to využít teď. Tolik jsem se kvůli toho naběhala, tolik známostí jsem potřebovala a ona takovou jedinečnou příležitost odmítá. Vždyť já chci pro ni to nejlepší,“ tvrdí.
Podobných případů by kolem sebe každý viděl několik, kdyby se na ně zaměřil. Jsou důkazem, že ve společnosti přibývá lidí v hodně vysokém věku a jejich představy, sny a potřeby se často dost liší od těch, které o životě ve stáří mají mladí lidé.
Ale na druhou stranu, podstatné je, že to s nimi ti mladší myslí dobře. I když je ta snaha někdy bizarní, směšná, nepovedená nebo přímo otravná, ne nadarmo se říká, že i snahy je třeba si vážit.