Zvláště na táborech, na lyžařských výcvicích a na podobných výjezdech se účastníci častovali kanadskými žerty. Zubní pasta napatlaná na klice. Sůl v cukřence, cukr ve slánce. Kapky projímadla v limonádě, vata ve špičce boty, saze ve flétničce, tkaničky do bot schované v šuplíku, kámen v batohu na túře. Dospělejší se vyžívali v telefonátech, že doma praskla voda, že manžel paní X byl viděn se sexy blondýnou, že byl někomu vyloupen byt. Podobnými legráckami si lidé zpestřovali život, a myslím, že nevinné vtípky mají své místo i v současné době v rodinách, mezi kamarády, ve školách, na pracovištích.
Zpočátku jsem si chtěla připomenout srandičky a zavzpomínat na kamarády a kamarádky, s nimiž jsem strávila mnoho veselých chvilek. Při tom všem rozjímání jsem si najednou uvědomila, že jsou lumpačinky a lumpačinky. Kromě těch někdy až dětinských, i ty závažné, kterým se určitě nedá říkat lumpačinky a se kterými se setkávají například policisté, hasiči, zdravotníci. S falešnými telefonáty, že je v některé budově umístěna bomba, že někde leží pobodaný člověk, že někde hoří. Pak se mi vybavily děje některých filmů a knih, kde autoři popisovali zlomyslnost, zlé úmysly, snahu o poškození, zdiskreditování osoby, na kterou je rádoby vtipný moment namířen. Uvědomila jsem si, že toto je závažné téma, o kterém dnes nechci přemýšlet, protože cítím, že je potřeba se alespoň pousmát.
Nedávno jsem zažila veselou taškařici. Do práce přišla nová uklízečka a ve svém rajónu měla i kancelář šéfové. Asi po měsíci jsme byli požádáni, zda bychom nepomohli při vystěhování nábytku a dalších věcí, protože se kancelář bude malovat. Jako správní podřízení jsme se pochopitelně s chutí pustili do díla. Vysoký benjamin zabíral místo a kdosi navrhl, že by se mohl vyhodit. Paní uklízečka kytku litovala, poukazovala na to, jak se jí krásně daří, protože ji poctivě zalévá. Opravdu? Divili jsme se. Všichni jsme věděli, že tato rostlina je umělá! Jenom nikoho nenapadlo tento fakt sdělit nové pracovní síle. A kytka, od pravé na první pohled k nerozeznání, opravdu šla do kytek.
Ještě jako dítě jsem jezdila k tetě do jižních Čech. Její syn Vašek, o tři roky mladší než já, byl chytrý, bystrý a vznětlivý kluk, bylo velmi snadné ho rozvzteklit. Asi proto ho jeho starší brácha velmi často u snídaně škádlil. V nestřeženém okamžiku vzal všem čajové lžičky a vhodil je Vaškovi do hrnečku. Strhla se slovní mela, tekly slzy, občas někdo převhrnul hrnek a kakao se rozteklo po ubrusu, matka obou kluků jako pokaždé kárala a chlácholila. A my ostatní? Měli jsme ze situace legraci. Po mnoha letech při společných setkáních na tyto infantilní chvíle s úsměvem vzpomínáme. Všichni, i Vašek.
Před lety jsem nastoupila do nového místa a ochotný kolega mě virtuálně seznamoval s novými spolupracovníky: to je paní Havrdová, tohle paní Klímová, tamto je pan Seifert, tamhle jde pan Breburda. Po pár dnech jsem toho posledního potkala, a protože jsem od něj něco potřebovala, spustila jsem: pane Breburdo, mohl byste mi prosím připravit podklady na páteční schůzku? Odpověděl: připravím, ale musím vás opravit. Jmenuji se Vojtěch Novotný, Breburda je moje přezdívka. Po mém počátečním zkoprnění jsme se oba zasmáli, nicméně onen kolega pro každého zůstal Breburdou.
I v novinách se někdy objeví „zaručené“ zprávy, které s pravdivostí nemají nic společného, jejich cílem je jen obveselit čtenáře. Jsou dvě období, kdy se s podobnými informacemi můžeme setkat – 1. dubna a na silvestra. Ruku na srdce, nevyloudí člověk při jejich čtení úsměv ve své tváři?
Jak říkají někteří naši seniorští vrstevníci, podobných legrací musí být vocaď pocaď. Nic se nesmí přehánět, všeho s mírou, jeden musí vědět, vůči komu si může podobné potměšilosti dovolit. Líbí se mi slova klasika: humor je solí země, a kdo je jím prosolen, uchová se dlouho čerstvý. A umí-li si člověk udělat legraci i sám ze sebe, bude okolní svět určitě příznivější. No a když nechci být terčem legrace, mohu si pustit kterýkoliv díl Skryté kamery. Při sledování se zasměji na cizí účet.
