Spravedlnost, se kterou se musíme smířit
FOTO: autorka

Spravedlnost, se kterou se musíme smířit

3. 2. 2021

Okamžikem narození spěje každý živý tvor ke svému konci. Ale kdo je připravený na odchod svých blízkých? A odchod vlastní? Tím se nezabývám. Až jednou vydechnu naposledy, všechny moje problémy zmizí.

Nestárnu jen já, stárnou všichni okolo mě. Je to největší spravedlnost na světě? Asi ano. A kdy přijde smrt? Pokud má člověk dosáhnout věku podle statistik, čeká ho více než 70, nebo 80 let života. Ve zvířecí říši je to „pestřejší“. Délka jepičího života se dostala i do rčení. Včela má vyměřeny čtyři týdny, kůň 30 let, želva 150 – 200 let. Kdybychom chtěli, obrazně řečeno držet krok, od vlastního narození bychom chovali slona. Ten se dožívá 70 let. Jenže my si do domovů nejčastěji pořizujeme kočky a psy.

Koťátko a štěňátko dokáží rozněžnit i hrubiána. Bezmocnost čtyřnohého tvora obměkčí i většinu tvrdých lidských palic. Do metra jednou nastoupil mladík, podle vzezření bychom my starší řekli, že chuligán. Potetovaný, neupravený, neučesaný s mastnými vlasy, oblečený do neforemných kalhot a plandavého trika. Na prsou měl zmuchlanou bundu, kterou jednou rukou přidržoval. Zamířil k volnému sedadlu a posadil se. Zpod bundy vykoukla chlupatá hlavička malého psíka. Mladík bundu opatrně odhrnul a psíka začala hladit, pusinkovat, mluvit na něj. Lidská láska k psímu kožíšku sálala z celého mladého muže. Odpovědí mu byly psí oči, které sledovaly každý jeho pohyb. Oči prozrazující pocit bezpečí.

Pořídili jsme si psa. Manžel nedal na moji zkušenost, nedbal mých slov, že pokud se nám nic zlého nestane, psa přežijeme. Neposlouchal moje vyprávění o ztrátě psa, kterého jsem měla v životě před tím, než jsme se seznámili. A o kterého jsem přišla. Přes ulici zahlédl kočku a rozběhl se za ní. Zprava se blížilo auto, a jak se ve mně zmobilizovaly znalosti z fyziky, pochopila jsem, že dráhy se protnou v momentě, kdy můj pes poběží přes silnici. Auto ho nabralo a zvěrolékař pak jen konstatoval rozsáhlá vnitřní zranění neslučitelná se životem. Psíkovi bylo 8 let. Brečeli jsme několik dní a dlouho trvalo, než jsme se s jeho smrtí vypořádali.

Na koupi psa jsem se dívala s despektem, ale podřídila jsem se. S nedůvěrou jsem si uvědomovala, že manžel o výchově psů neví nic. V dětství doma neměl ani křečka, ani rybičky. Teď seděl u počítače a zjišťoval informace, jak a čím krmit, jak a které povely dávat, jak psa přivolat, čeho se vyvarovat a další a další rady, porady, zkušenosti, návody, instrukce. Pes se stal jeho nejvěrnějším přítelem. Hladkosrstý foxteriér je veselý, temperamentní, mazaný a tvrdohlavý pes. Manžel z něj vychoval poslušného a přátelského tvora. Jeho psí dominantní povaha se projevovala bezelstným kontaktem se všemi psy všech plemen. Vesele se rozběhl k čivavě, k buldokovi, retrívrovi, vlčákovi i k rotvajlerovi. K nespokojenosti svého páníčka, který od doby, kdy si psa přivezl domů, při každé procházce zažíval stres a strach o život svého miláčka. Tím se pro mého manžela pes stal.

Manžel a pes vytvořili kompaktní a nerozlučnou dvojici. Můj muž našemu psovi vytvářel podmínky, které převedeno do lidského života každý člověk nemá. Manžel dodržoval naučené rituály, dobu venčení, krmení, dopřával psovi vše, co se mu líbilo: aportky, lovení klacku ve vodě, sledování barvy, dostatek volného pohybu ve volném prostoru. Mnohokrát jsem litovala, že pes nemůže mluvit. Z jeho chování bylo zřejmé, že prožívá báječné dny, měsíce a roky a mému muži se odměňuje poslušností, oddaností a věrností. Tak se asi chová každý pes, kterému je věnována nadstandardní péče, ale tohle byl pes náš. Jediný a jedinečný. Kvůli němu jsme na dovolenou jezdili odděleně. Nevěřili jsme nikomu, že by se našemu psíkovi věnoval s dostatečnou péčí. Manžel si denně téměř vykloubil rameno, když se nasoukal do křesla, uvelebil se tak, aby mu levá ruka plandala přes opěradlo, aby dosáhl na bříško psa ležícího na zádech a s vytrčenýma nohama. Lidská ruka vydržela hladit psí kožíšek a držet psí nožičku několik hodin. Kolikrát spali oba, pán v křesle, pes vedle na koberečku, ale fyzický kontakt nepřerušili. Pro manžela neexistoval lepší přítel včetně těch lidských.

Jak pes stárnul, měnila se i barva jeho srsti. Tmavý čumáček zešedivěl, stříbro se objevilo i na jeho heboučké hlavičce. Jak náš psík stárnul, začínaly se projevovat choroby. Léčili jsme vše na rady veterináře. Před jeho čtrnáctými narozeninami se kloub, který si psík olizoval až na kost, ne a ne zahojit. Na řadu přišly antibiotika, masti a zábaly, a stav se stále nelepšil. Psík začal být apatický, my jsme kolem něj chodili, hledali jsme náznaky bývalé energie, psík nic. Když celý den nic nevypil, odjeli jsme k veterináři. Po rentgenu jsme vyslechli ortel: váš pes má rozsáhlé zhoubné nádory, doporučujeme uspat. Ztuhla jsem, neboť z manžela vypadlo, že o jeho nádorech už ví rok, ale mně nic neřekl. V ten moment mi došlo, proč psíkovi neházel aportky, proč vše přizpůsoboval jeho potřebám. Chtěl mu konec života zpříjemnit. „Já ho tady nenechám, nejsem na to připraven,“ vyhrkl se slzami v očích. Zatajila jsem dech, poslala manžela se psem ven, zaplatila jsem a řekla, že druhý den přijedeme.

Při cestě domů jsem si sedla na zadní sedadlo auta vedle apatického psíka, jednou rukou jsem ho hladila, druhou utírala slzy. Manžel tupě zíral na cestu, ruce se mu třásly, až jsem se bála, aby nezpůsobil nehodu. Do bytu se psík doslova šoural, nožičky ho nechtěly poslouchat, a tak jsem ho vzala do náruče a doma položila na jeho podložku. Mlčením jsme si s manželem řekli to, co by jiní ze sebe chrlili. „Zavolám veterináři na chalupu, jestli by ho neuspal on. Pohřbíme ho tam, kde se cítil nejlépe“, rozhodl muž. Souhlasila jsem. Lékaře jsme sehnali, vysvětlili mu situaci a domluvili se na poledne druhého dne.

Jednu z nejhorších nocí jsme nějak přečkali. Pes ležel na svém místě, nepil, dobrůtky jsme mu už nenabízeli. Psík toho také moc nenaspal, jak nemohl dýchat, jen sípal a očima se pomalu otáčel za manželem. Ráno jsme ho zabalili do deky, odnesli do auta a celou dvouhodinovou cestu jsem ho hladila, sledovala manžela a snažila jsem se o jakous takous konverzaci, abych ho za volantem osvobodila od toho, co za pár hodin bude muset prožít.

„Vyndej psíka z auta, necháme ho naposledy projít po dvorku,“ rozhodl manžel po příjezdu na chalupu. Jenže náš milušek jen stál na trávě, opatrně otáčel hlavou za manželem a neudělal ani krok. Nemohl, zřejmě bolest, vysílení a nedostatek tekutin mu už pohyb nedovolily. Přinesli jsme deku a vojenský vak, psíka naložili do auta a jeli k veterináři. Manžel odnesl psa v náručí na lékařský stůl, u něhož už stál doktor. Podíval se na psa a pochválil nás, že děláme dobře, protože chceme psa ušetřit trápení a bolesti nad zřejmým koncem. Vím, co pro manžela tento čtyřnohý tvor znamenal, byl pro něj němým a oddaným kamarádem a jeho odchod z tohoto světa nesl hůře, než když mu před několika lety zemřela maminka. Cítila jsem se stejně, ale uvědomovala jsem si, že jeden z nás musí zůstat při smyslech. Manžel psa láskyplně hladil, sledoval každý jeho poslední pohyb a na posední chvíli se mě zeptal, jestli si nechci ustříhnout trochu jeho srsti na památku. „Budeme na něj vzpomínat nad fotografiemi, necháme ho v klidu odpočívat mezi ostatními odešlými psíky,“ odmítla jsem.

„Vím, že když člověk přilne ke zvířeti, jeho odchod těžce nese. Vím, že je to horší než úmrtí příbuzných,“ utěšoval nás lékař. „Před chvílí jsem přijel ze statku, kde 23 lidí brečí nad nemocným koněm, kterého musím odpoledne utratit,“ snažil se nám dodat důkaz, že nejsme jediní zasmušilí nad odchodem milého zvířete.

Lékař aplikoval první injekci s doprovodnými slovy: „Teď už jeho duše odešla, zbývá jeho tělo.“ Přidal druhou injekci, chvíli počkal, zkontroloval srdíčko a konstatoval konec. Manžel, stále psíka objímajíc, třesoucími prsty skrčil doposud natažené nožky pod bříško, naposledy psíka pohladil, počkal, až kožíšek pohladím i já a s pomocí lékaře tělíčko zabalil do deky a vložil do vojenského vaku. Balíček vzal do náruče a odnesl do auta. Ani na této poslední cestě jsem našeho psa neopustila a sedla si vedle něj. Tělo psa jsme položili na verandu, vešli do domu, sedli si na gauč, netečně jsme koukali před sebe, občas se podívali na sebe a prohodili: co bez psa budeme dělat? Vždyť na chalupu jsme jezdili hlavně kvůli němu. Vždyť jsme  téměř 14 let našeho života podřizovali psímu životu. Oba jsme brečeli. Jenže život šel dál, a tak jsme vedle plotu vykopali jámu, vložili psí ostatky, nasypali vápno a zasypali hlínou. Na jedno drátěné oko jsem umístila stříbrnou mašli, hrobeček jsem si vyfotila, chvíli jsem postála a odešla do domu. Smutek z nás čišel z každého pohybu. Otázka – proč tak brzy, když měl nadstandardní opatrování, stravu, podmínky? Proč tam musí každý? Jenže příroda rozhodla za nás.

Byl pátek večer. V sobotu dopoledne jsme odstranili boudu, psí průlez ve vnějších dveřích opravili, granule a pamlsky věnovali sousedovi a stále se slzami v očích očekávali, že se odněkud náš psík objeví. Neobjevil. Při každém klapnutí jsem se otočila, při každém zvuku zvenčí jsem zpozorněla čekajíc na psa, ale ve vteřině jsem si uvědomila, že našim společným dnům je konec.
„Chci jet domů ještě dnes, nesnesu pohledy na místa a louku, po které se náš pejsek proháněl,“ oznámila jsem dopoledne do éteru. „Jasně, zabalíme a jedeme domů,“ zněla odpověď. „Je to, jako kdyby mi odoperovali kus mě samého,“ přiznal se manžel. Moje odpověď se ztratila ve štkaní, které jsem byla schopna utnout až po několika desítkách kilometrů.

Jsem necita, říkala jsem si v duchu. Copak je normální, aby člověk tak vyváděl nad ztrátou zvířete? Je to normální. Stačí se proklikat internetem nebo navštívit zvířecí hřbitov. Jedna z mých kolegyň už pohřbila tři psy a pokaždé s  pocity nespravedlnosti a zmaru zápasila několik týdnů.

Po příjezdu domů manžel ihned ze zdi odstranil anch, nilský kříž života, který si koupil na výstavě o hrobce Tutanchamona. Beze slova. „Zklamal tě,“ vyhodnotila jsem. „Jo.“ Rozuměla jsem mu. Ačkoliv nevěřící, tento egyptský kříž vzal domů na ochranu naší rodiny. Nepomohl. A že se bude se smrtí svého milovaného psa vyrovnávat měsíce, jsem mu neřekla. Že se s touto spravedlnotí bude muset smířit, jsem také zamlčela. Už tak se cítil opuštěný mezi všemi lidmi. Věděl, že všechno chce svůj čas. Věděl, že svému čtyřnohému kamarádovi poskytl báječný život a vzpomínky, ty mu zůstanou.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.