V poslední době jsem spojená s okolním světem především prostřednictvím internetu. A ten, jak všichni dobře víme, ví mnoho o nás i o našem chování na síti. Občas nám nabídne, i když ho o to nežádáme, informace nebo odkazy, které nám mohou pomoci nebo urychlit naše hledání. Ale mnohem častěji nám vnucuje články nebo spojení na stránky, o které rozhodně nemáme zájem.
Při procházení historie na Íčku jsem před časem narazila na článek Zodpovědně sepsaná závěť osvobozuje. Ani jsem ho pořádně nečetla, protože samotné slovo závěť ve mně nevyvolává moc příjemné pocity. Závěť, testament, poslední vůle, jako by mi ta slova říkala, že to bude to poslední, o čem svobodně rozhodnu a pak už přijde konec. Rozum oponuje, ale emoce stále vítězí. Klikla jsem na článek, potom na další podobný a od té osudné chvíle mi internet v rámci personifikované reklamy začal podsouvat odkazy na toto téma. Je potřeba říct, že většinou jsou to reklamní sdělení notářských kanceláří, které mi, jistě v dobré víře, připomínají, abych uspořádala svoje majetkové záležitosti, než opustím tento svět. A navíc potom prý budu osvobozena. Tak to opravdu nevím. Mám s tím jinou zkušenost.
Mám dceru, která s rodinou žije v Londýně. Před několika lety jsem za nimi letěla na několik dní na návštěvu. Bohužel to bylo v době, kdy v Evropě řádil tak silný vítr, že některá letiště byla úplně uzavřená a na dalších byl omezený provoz. Můj let na letiště do Lutonu nezrušili a myslím, že na něj nikdy nezapomenu. Možná si někteří z vás vzpomenou na videa z přistávání letadel, se kterými si vichr pohrával a houpal je jako krabičky sirek. Stejně tak to bylo i s mým letadlem, pasažéři se s vyděšeným pohledem křečovitě drželi sedadel a ke konci letu většina lidí nahlas křičela, když se letadlo kousek nad zemí naklánělo z jedné strany na druhou. Tehdy jsem se úpěnlivě modlila a nebyla jsem sama. Dopadlo to dobře a po několika dnech jsem se vracela domů. Vítr byl sice menší, přesto stále dost silný na to, abych se bála. Před odletem jsem našla čistý list papíru, a přesto, že mám moc hodnou rodinu, spravedlivě jsem je podělila o vše, co by je z mé pozůstalosti mohlo zajímat. Moje závěť začínala slovy: Pro případ, kdyby letadlo spadlo.... Nespadlo díky bohu ani v Praze.
Nejhorší na tom celém bylo, že mě ten papír vůbec neosvobodil, natož aby mě uklidnil. Spíš naopak, jako by mi nějaký hlásek celou dobu letu říkal, máš to sepsaný, teď už to může spadnout. A já jsem vážně nechtěla, aby ta vůle byla opravdu moje poslední.
Je to už pár let. Za tu dobu jsem na všechny nepříjemnosti zapomněla, v klidu jsem absolvovala několik dalších letů a o tom kousku papíru, dnes už neplatném, ani nevím, kde skončil. Jen mi ho teď připomněla ta vyskakovací okénka na mém tabletu.
A znovu mi do mého vědomí zasévají myšlenku: neměla bys konečně sepsat....
