Užívali jsme si každou chvíli, koulovačky, sáňkování, odlamovali jsme krásně stříbrné rampouchy, které jsme pocucávali, obdivovali jsme nádhernou mrazivou malbu na oknech i výkladních skříních. Užívali jsme si uhelné prázdniny. Dnes je mi smutno při pohledu na šedivé město a ještě k tomu omezený stav, který nás trápí už dost dlouho. A tak se stalo, že jsem se jednou ráno probudila a rozhodnutí bylo na světě. A protože u mne od rozhodnutí ke skutku není daleko, bylo mi to hned jasné.
Jelikož mne lákají výšky a v létě jsem si vyzkoušela pilotování malého sportovního letadla, chtěla jsem si vše prohlédnout z ptačí perspektivy v zimním oddobí. Samozřejmě i trochu zopakovat řízení letadla, po kterém se mi zastesklo.
Vyhledala jsem kontakt na mou poslední instruktorku Karin, spojila se s ní a vše domluvila. Bohužel počasí se nedá naplánovat, a tak jsme musely tři termíny zrušit. Konečně nastal den „D“. V prázdém vlaku jsem dojela do Mošnova a vydala se na setkání. Celkem mne překvapilo, kolik dopravních letadel měli v Mošnově zaparkovaných. Jsem zvyklá na prázdné letiště, ale rozhodně to nebylo na závadu, aspoň bylo letiště hezčí.
Došla jsem k budově, kde jsme měli s Karin sraz. Viděla jsem připravené malé a opět červené sportovní letadlo, a tak jsem s Karin rázně vykročila ke stroji. Usadila jsem se, zapnula pásy, které mne omezovaly při fotografování, protože jsem se potřebovala předklonit aspoň 30 cm dopředu, abych se dostala k malému asi 10x13 cm velkému okénku. Navíc krásně svítilo sluníčko a na displeji fotoaparátu nebylo absolutně nic vidět. Takže jsem věděla, že budu muset fotit a vlastně ani nevím, co. Jenom jsem věděla, že se budu snažit natáčet aparát tam, kde snad bude to, co budu chtít. Znala jsem to z předchozích letů, a tak jsem věděla, že to bude jako sázka do loterie a velké překvapení, co vytvořím.
Karin se posadila vedle mne, předala mi sluchátka, spojila se s věží pro informace o povolení letu a kam máme namířeno. Sotva jsme vzlétli, předala mi Karin řízení, abych si vše osvěžila. „Zatočit doprava, vyrovnat, doleva, vyrovnat, dolů a nahoru, vyrovnat.“ Byla spokojená, a tak mi ukázala, kterým směrem se mám držet. Tentokrát to s námi dost házelo, takže jsem musela knipl držet pevněji. Když jsme se dostaly nad Beskydy, předala jsem řízení zpět Karin s tím, že už to nechám na ní a budu se věnovat focení. Mezitím jsme si povídaly, a tak už jsem si domluvila další místo, které bych si ráda prohlédla a nafotila. Ale nechci předbíhat.
Pohled z letadla byl nádherný a přála bych ho každému. Sledovat shora Štramberk, vodní nádrž Šance, Hukvaldy, věž Dolu Pasov, Javorník, Velký Javorník, Lysá hora, Pustevny, Radhošť…, co vám budu povídat. Nechám za sebe mluvit snímky.
Cestou jsme viděli hodně výletníků, kteří šli na Lysou Horu i Pustevny, ale ty se mi bohužel nepodařilo nafotit.
Vím, že jít krásně zasněženou přírodou je nádherné, ale vidět to z ptačí perspektivy je také nádhera a pro mne opět jeden z dalších nezapomenutelných zážitků, které zůstanou navždy a nikdo mi je nevezme. Snad i vás potěší pár snímků, které jsem nafotila „naslepo“ a o které se chci s vámi podělit.