Tak ti píšu zase z Prahy
poblíž Negrelliho dráhy.
Nedaleká tržnice
změnila se velice.
Dřív tam byla cítit jatka
no, a teď je to památka.
Hezkých míst je tady více,
smogem nestrádají plíce.
A co ty ve Středohoří –
zda po Praze touhou hoříš?
Žil jsem v Praze léta dlouhá,
netrápí mě marná touha.
Obraz, jenž jsem tehdy znal,
řeky proud už dávno vzal.
Dnešní Praha jinak žije,
zůstala mi nostalgie.
Přesto však chtěl bych velmi rád
obrazy dávné vyvolat
s tebou pak Prahou projít zas,
u sklenky vína měřit čas.
Starou Prahou moct s tebou jít,
nad hlavou slunce, v duši klid;
sklenku dobrého vína pít,
tu krásu také vyfotit.
Vzpomínek máme oba dost,
jen pevně sevřít přítomnost,
aby ten den byl jenom náš –
mé přání, prosím, dobře zvaž.
Mám starou Prahu pořád rád,
procházky kolem Vltavy,
s tebou bych chtěl rád poslouchat
příběh, co řeka vypráví.
Osud nám tuto radost vzal
a duši občasný splín svírá,
na nos nám virus roušku dal
v mysli však zůstala mi víra.
Nebudem čekat, třeba dál žít,
prožívat spolu příjemné chvíle,
slunce nám vrátí do duše klid.
Červené dáš si, anebo bílé?
Autoři: Věra Ježková a Jan Zelenka