První vzpomínka je na hodnou paní učitelku, která nám od první třídy pomáhala malovat přáníčka pro maminku, na tu snahu vybarvit obrázek a nepřetáhnout, později napsat pár slov a neudělat chybu.
To soustředění a očekávání, jestli se mamince moje přání bude líbit. Mnohem víc starostí než ruční práce mi každý rok přinášela koupě a hlavně výběr květiny. Na vesnici, kde jsme tenkrát bydleli, bylo jen jedno malé zahradnictví se dvěma skleníky, ve kterých majitelé na jaře pěstovali nejen sazenice, ale i květiny, které jsme my děti objednávaly a kupovaly svým maminkám. Řezané květiny neměli a nám to vůbec nevadilo.
Kdo přišel první, mohl si vybrat. V nabídce byly hyacinty, primulky, narcisky, modřince a bramboříky.
Cena byla různá, záleželo tedy na tom, kolik které dítě stačilo našetřit. Pro mě byla hrozná představa, že bych přišla do toho malého vlhkého skleněného domečku a na všech květináčích by už byly cedulky se jménem mých kamarádů a spolužáků a na mě nic nezbylo. Někdy již v polovině února nás vyháněl pan zahradník s tím, že je ještě brzy a máme přijít později. Pořídit dárky na vánoce, k svátku nebo k jiným příležitostem nebylo pro mě jako malé dítě tak stresující, jako obstát na MDŽ. Tady to částečně řídila příroda a ten krátký čas, kdy se květina musela vybrat, zamluvit a posléze tajně odnést domů a osmého března nenápadně přinést do kuchyně a slavnostně předat.
Babičky byly obdarovávány podle stavu naší peněženky a většinou to dopadlo tak, že k přáníčku dostaly venku utrženou větvičku.
Jak šel čas, květináče nahradily řezané květy, přání byla už jen v ústní formě a přidaná bonboniéra nic nezkazila a s přibývajícím věkem obdarovaných byla i vítána.
Potom se nějak přihodilo, že jsem najednou byla matkou já a moje děti ve škole i doma malovaly přáníčka a chystaly překvapení pro mě. A já jsem zavírala oči a dělala, že o ničem nevím, a těšila jsem se, čím mě překvapí. Kytičku a přáníčko, někdy i s dalším vlastnoručně udělaným dárečkem mi vždycky ten den syn s dcerou přinášeli ráno do postele. Slyšela jsem je, jak, chodí po bytě, šustí papírem, domlouvají se a nenápadně kontrolují, jestli ještě spím. A pak přišli a s rozzářenýma očima a se stejným očekáváním, jaké jsem mívala i já, mi předávali dárky. Byly to krásně a šťastné chvíle.
Nakonec vyrostly i moje děti. A přáníčka s kytičkou pro maminku chystá další generace.
Časy se mění. Papíru je čím dál tím méně a já jako babička budu ráda, když osmého března dorazí alespoň SMS s přáním a já znovu zažiju ten pocit, že jsem pro ně všechny stejně důležitá jako dřív.
Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, jako by v současné době Mezinárodní den žen tak nějak uvadal a víc prostoru dostával Den matek. Ten já už ale vzpomínkami tak úplně nezaplním. Pro mě zůstane osmý březen magickým dnem. I proto si v šuplíku schovávám dárky z nejcennějších - dětská přáníčka.
P.S. Pánové doufám prominou, ale v mé dnešní vzpomínce je místo jen pro malé chlapce, ne pro muže. To by byl jiný příběh. A ten tu dnes nechci vyprávět.