Osud  jako běsnící sopka
Ilustrační foto: pixabay.com

Osud jako běsnící sopka

13. 3. 2021

Osud je jako sopka, když začne běsnit, neví kdy přestat... Každý z nás má svůj  osud, nebo zná někoho, na kom se osud doslova vyřádil. Jeden takový příběh s vámi budu sdílet.

                                       

                                              Ani řeky slz nedokáží vyplavit bolest a smutek ukrytý v srdci.

 

Bydlela jsem s rodiči v domě ještě spolu s dalšími 5 rodinami. Jedna se odstěhovala a přistěhovala se další. Mladému páru se brzy narodila holčička Gita. Krásná černovláska s velkýma očima. Za čtyři roky k ní přibyla ještě sestřička Mija. Obě si byly dosti podobné.
Leta utíkala a z malých děvčátek se staly krásné slečny. Začaly chodit do středních škol, randily, kluků, kterým se líbily, bylo dost. Jedna odmaturovala a odešla z města na vysokou do jiného města. Druhá nastoupila na střední. Vysoká nebyla to pravé, co si Gita představovala, a hlavně, ta matika. A tak se vrátila zpět do rodného města.Našla si práci v hlavním městě, kam zpočátku začala dojíždět. Pak si našla bydlení i přítele z Itálie a vdala se. Byli spolu šťastni.

Mladší odmaturovala a spolu se svým přítelem si pořídili miminko – chlapce a pak následovala i svatba. Bohužel, za nějaký čas její manžel onemocněl velmi silnou cukrovkou, má dodnes invalidní důchod, ale pracuje z domu, jak mu jeho zdraví dovolí. Mija se starala o dítě a o něho.

I přesto rodiče byli šťastni, tak, jako jsou i jiní, že mají první vnouče, ale radost kazila nemoc zetě. V životě není jen vše zalité sluncem.

Pár let uteklo, když Gitě po mamografu sdělili hrozivou zprávu, má nález na prsu, který se musí rychle odstranit. Pak chemo a ozařování. Podařilo se to zvládnout, tedy prozatím. Život utíkal, Gita pracovala s manželem v jeho realitce, kde jim pomáhal i otec. Matka se radovala z prvního vnoučete, Mija s rodinou bydlela v domě jen přes ulici.
Gitě po jedné z následných kontrol zjistili, že je nemoc zpět a to ve větší míře. Nestačila jen další operace, chemo a ozařování. Lékaři už nález nemohli zdolat, napadl kostní dřeň. Viděla jsem ji naposled, když ji rodiče na její přání přivezli z Prahy domů. Věděla, že se jede rozloučit s místem, kde se narodila a strávila dětství a mládí. Co se asi odehrávalo v její mladé mysli, těžko můžeme pochopit. Bylo to naposled, nemohla jsem z toho několik dní spát, viděla jsem ji od malinka vyrůstat. Vycházela z domu, kde se narodila, ze svého domova, podpírána otcem a matkou, směrem k autu. Sotva šla, jen noha nohu míjela, neuvěřitelně zestarala. Došla k autu, lehce se ohlédla, aby se pomyslně rozloučila a já jí jen lehce pokynula, neměla jsem slov, slzy jako hrachy mi kanuly po tvářích. Bylo to poslední rozloučení. Za pár týdnů, kdy se o ni starala v Praze její matka, která byla zdravotní sestrou, doma zemřela. Její matka ji tak vyprovodila z tohoto světa do posledního vydechnutí.
Nejhorší pro rodiče je, když se dívají do hrobu svého dítěte, horší ale je, když matka poslouží svému dítěti do posledního vydechnutí, aniž by mu mohla jakkoliv pomoci. Taková bezmoc člověka je k doslova k zbláznění.
Kolik síly musí být v člověku, aby toto zdolal? To ví jen Jarmila.
Rodina se semkla, na Gitu vzpomínali, ale chyběla a chybět navždy bude, tak jako žít se i tak, musí dál.

V mezičase se Mije narodil druhý syn. Rodinka byla komplet i cukrovka se manželovi o něco zlepšila. Nebylo to jednoduché, ale dalo se to ustát.Láska dokáže překonat mnohé...

Uplynuly asi tři roky, když otec Gity začal mít určité zdravotní problémy. Po vyšetřeních mu byla diagnostikována rakovina slinivky. Operace se sice povedla, ale zase, už bylo pozdě. Za rok a pár měsíců i on opustil své milované a vydal se tam někam nahoru za Gitou. Jarmila se o něj postarala, zemřel doma v její náručí.

Člověk by řekl, že už to nejhorší mají za sebou, ale to by se hluboce mýlil. Vždy osud je nějak nechal vydechnout a pak udeřil znovu. Bylo to, jako kdyby sopka trochu ustala v chrlení lávy a pak zase začala znovu běsnit.

Bylo to tak i ve třetím případě, kdy Mija onemocněla rakovinou dělohy. Zase operace, chemo. Zažehnáno, bohužel, zase ne napořád. Za dva roky to tu bylo znova a ve větší síle. Nebylo už pomoci, metastázy všude, důležité orgány začaly kolabovat. Zemřela 5 dní před Štědrým dnem, zanechala zde dva syny, kterým bylo okolo 10 let. a zdrceného manžela, kterému v jeho nemoci hodně pomáhala, byli si oporou.

Maminka Jarmila už neměla ani slz, jen smutné, hluboké oči se dívaly na tento svět a třesoucí se ruce dodnes pomáhají rodině Miji. Vaří, uklízí, stará se o dva chlapce, kterým nahrazuje mámu, a o svého zetě. Je tak alespoň někomu prospěšná, jinak by už její život neměl cenu, jak říkává. Navštěvovala i vdovce po Gitě, který žil sám, nemohl na Gitu zapomenout. Měla s ním krásný vztah.

Hodné ženě, která v životě pracovala jako sestřička, pomohla stovkám nemocných, se už víc nemohl zhroutit život, ten už byl několik let v troskách, ona jen kráčí po totálně zničené cestě životem a snad jen čeká, kde ji osud zase přepadne. Nečekala dlouho, když ji republiková policie oznámila, že našla v bytě mrtvého jejího zetě, Itala, který byl vdovcem po Gitě. Zemřel bez cizího zavinění,ve svém bytě, vcelku mlád okolo 45 let. Když jsem se to dozvěděla, nechápala jsem, co jedna drobná, štíhlá žena unese za hrozné břímě, které jí osud připravil.

Já jen ve skrytu duše doufám, že ten nahoře jí bude dodávat sílu, zdraví, aby alespoň doprovodila vnuky do dospělosti a trochu si ještě užila stáří. Dá se říci užila? Dá, ale určitě to nebude v tom dobrém, zbydou jí jen vzpomínky na život, život krásný, kde z lásky k jednomu muži se narodily dvě dívky a kde pak osud řádil jak chrlící sopka. Z původní rodiny hleděla do hrobu prvorozené dcery, milovaného manžela. Osud stihl i druhou dceru Miju a nakonec i manžela Gity, i je ona vyprovodila tam, kam musíme všichni a odkud už není návratu. K tomu není co dodat, to je doslova lidská, životní apokalypsa. Často se sama sebe ptá: a kdo vyprovodí na poslední cestu mě? Snad to budou vnuci a její zeť. Jistě, že budou, ale nikdo si tuto myšlenku nepřipouští, protože ještě Jarmilu čeká hodně starostí, povinností k vnoučatům a taky jim musí dodat hodně lásky nejen za sebe, ale i za jejich matku, která jim neuvěřitelně chybí. Věřím, že to dá, i přes hroznou lidskou tragedii má lásky ještě na rozdávání pro její milované, ke kterým osud zrovna nebyl laskav.

Proto všichní íčkaři, zamyslete se, doba není růžová, každý z nás má nějaké zdravotní problémy, většinou související s věkem, nebo i další problémy v rodině. Ale pokud nejde o život, jde o.... Neboť krom života a zdraví se dá vše koupit, nahradit. Tak proč nějaké šarvátky, hádky, ponižování, osočování, hádání. Jak se i říká: Člověk prdne a je konec, tak proč si zbytek života otravovat?
Nezbývá nám zas tolik času, abychom jej mohli promarnit těmito malichernostmi.

A já dodávám: pár slov z písně  Jak ten čas letí v podání V. Neckáře – ...život je prevít, ale já ho mám rád.....

 

Má ho jistě ráda i Jarmila, musí, čekají na ni její dva vnuci, je to jejich babička i máma zároveň a to je velký závazek a já vůbec nepochybuji, že ona to zvládne. Po tom, co jí osud připravil, ji snad už nic nemůže překvapit, rozhodit a ani srazit na kolena a i slova útěchy se zcela míjí účinkem.

 

                                                                    Jarmilo, myslím na tebe, drž se..

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.