Samoa, která byla až do roku 1997 známá jako Západní Samoa (Samoa i Sisifo), je tvořena dvěma hlavními ostrovy (Savai'i a Upolu), dvěma menšími neobydlenými ostrovy (Manono a Apolima) a několika dalšími malými neobydlenými ostrovy, včetně soustroví Aleipata (Nu'utele, Nu'ulua, Fanuatapu a Namua). Hlavní město se jmenuje Apia. Národ Lapita tyto ostrovy objevil a osídlil již před 3 500 lety. Časem si vytvořil svoji vlastní kulturu a samojský jazyk. Můj manžel miluje cizí jazyky, takže se před cestou naučil základní fráze v samojštině, což nám částečně usnadnilo komunikaci s přátelskými Samojci.
V době naší návštěvy měla Samoa 160 000 obyvatel, ovšem dnes jich tam žije již více než 200 000. Dalších 46 000 Samojců žije na Americké Samoe, která patří USA a kde je tradiční život více ovlivněn západním stylem života. Hodně Samojců rovněž emigrovalo – v současné době je uváděno, že v USA jich žije 112 000, v Austrálii 75 000 a na Novém Zélandě 144 000. Samojci jsou tak nejpočetnějším polynésky mluvícím národem na světě. Málokdo ví, že Samoa byla v letech 1899 až 1915 německou kolonií. Informace o Německu jsou zde ale poněkud zpožděné, protože zaměstnankyně půjčovny aut se nejprve rozhořčila nad zvěrstvy spáchanými německými nacisty a poté se nás s vážnou tváří dotázala, zda je Hitler ještě živý. Německý vliv byl vidět v době naší cesty v podobě vynikajícího piva z místního pivovaru s německou technologií. Nejoblíbenějším sportem Samojců je stejně jako na Fidži a Tonze bezpochyby ragby. V roce 1995 maličká Samoa postoupila do čtvrtfinále mistrovství světa, když vyřadila silnou Itálii a Argentinu.
Samoa je vystavena neblahému působení cyklónů. Dne 6. prosince 1991 ji zasáhl cyklón Val, v té době nejstrašnější bouře v historii lidstva. Tento cyklón trval pět dní, rychlost větru dosahovala 260 km/hod. a vznikaly vlny vysoké až 25 metrů.
Týdenní pobyt na samojském ostrově Upolu zcela změnil náš život. Cestovat jsme chtěli i před touto “velkou” cestou, jak ji nazýváme, ale napříště budeme na našich cestách hledat především to, co Ryszard Kapuściński, cestovatel a nejpřekládanější polský autor všech dob, označoval jako “poznávání jiného člověka” – půjde nám tedy o setkávání s lidmi, z nichž někteří zůstanou pouhou vzpomínkou, ale jiní přáteli na celý život.
Chtěla bych předeslat, že veškeré informace uvedené v tomto článku jsou staré 25 let, ale podle kolegyně manžela, která Upolu nedávno navštívila, se tam toho moc nezměnilo.
Co na nás tedy na tomto polynéském ostrově tak zapůsobilo? Lidé a způsob jejich myšlení, tak odlišný od životního stylu v Evropě. Samojsky se tomu říká “fa'a Samoa”. Tradičně žijící Samojci tráví život v podstatě odpočinkem. Po práci? Nikoliv, protože pracují minimálně. Není na tom ale nic negativního. Žijí v rámci velkých rodin (aiga), převládá občinové vlastnictví, takže téměř veškerá půda patří rodinám, v jejichž čele vždy stojí náčelník (mata'i). Patří jim i pozemky, na kterých stojí kostely nebo pláže. Na plážích jednotlivé vesnice vybírají nevelkou částku za vstup. Samojci neplatí daň z majetku ani nájem za byt, žijí v chýších beze stěn (fale), svůj skromný majetek mají uložen v kufrech a krabicích, nepotřebují topení, oblékají se velmi prostě a jídlo jim roste na stromech nebo se potuluje kolem jejich příbytků ve formě vepřů a drůbeže. Jsou velmi silně nábožensky založení a většina Samojců žije družně v křesťanských občinách. Někteří ve dne sportují (kriket, rugby nebo volejbal), jiní pak tráví většinu dne poleháváním nebo posedáváním ve svém “fale” a máváním náhodným kolemjdoucím, především turistům. Večer se potom procházejí nebo opět polehávají, někdy přímo na silnici.
Mezi lidmi se pohybují prasata, selátka, drůbež a psi, kteří mohou být nebezpeční – pokousaní turisté jsou na Upolu běžnou věcí. Jinak se ale na samojských ostrovech není čeho bát, protože tu nejsou hadi, škorpióni, velcí pavouci ani divoká zvěř. Dokonce i komárů je zde méně než na jihočeských rybnících. Pokud jde o psy, nikdy nemají vzteklinu a mají respekt před dobře mířeným kamenem. K místnímu koloritu patří bohužel i různý hmyz. Jedná se hlavně o stonožky a šváby, kteří se bezostyšně promenují v hotelových pokojích bez ohledu na jejich kategorii.
Při setkání s turisty jsou Samojci usměvaví a není problém s nimi vstoupit do kontaktu, který často končí pozváním do jejich příbytku. Mají však zcela odlišné vnímání vlastnictví, takže pokud si návštěvník zapomene něco odnést, hostitel se domnívá, že odloženou věc nepotřebuje a ponechá si ji. Přivlastnění zapomenuté věci není považováno za krádež. Lze ovšem požádat o zpětné vrácení zapomenuté věci s odůvodněním, že ji dotyčná osoba potřebuje. Čím dále od Apie, tím jsou lidé přátelštější. Samojec z hotelu nám tvrdí, že místní lidé mají rádi cizince (palagi), zatímco belgický usedlík říká, že Samojcům nelze zase všechno věřit. Skutečností je, že je příjemné, když se lidé na sebe usmívají, byť to není tak idylické, jak to vypadá. Přes šťastný zevnějšek Samojců měla Samoa v roce 1995 nejvyšší koeficient počtu sebevražd na světě. Tento protiklad může být vysvětlen tím, že tradiční styl života Samojců se již v době naší návštěvy dostával pod tlak v důsledku silné emigrace a změny mentality emigrantů, kteří sice posílali domů peníze, ale zároveň působili na kulturní hodnoty svých rodin. Toto bylo dále zvýrazněno působením televize – při našich večerních cestách po ostrově svítily v chýších beze stěn barevné obrazovky, které šířily západní kulturu a hodnoty. Někteří Samojci tak začínali pochybovat o správnosti jejich stylu života, což mohlo vést k depresím a v krajním případě i sebevraždám. V současné době je však Samoa v pořadí zemí podle počtu sebevražd až na 145. místě na světě. Je to zřejmě díky tomu, že Samojci pochopili důležitost svých hodnot a moderní technologie využívají spíše pro posílení své kultury.
Některé turistické příručky tvrdí, že samojské děti napadají cizince házením kamenů, ale naše zkušenost byla opačná. Děti nás zdravily a ochotně vstupovaly do hovoru, sice v samojštině, ale našich pár naučených slov činilo zázraky. Když jsme se na jedné pláži setkali se skupinou dětí, naše minimální znalost samojštiny stačila k tomu, aby byl navázán rozhovor, který krásně čokoládové děti s úsměvem na rtech přivedl v nadšení a údiv, když sledovaly neumělé pokusy “palagi” (cizinců) dovědět se jejich jméno (o au lou igoa) nebo věk (fia ou tausaga).
Každý den v 18:30 zazní ve vesnických kostelích zvuk zvonu, který je signálem k zahájení doby rozjímání, modliteb a náboženského zpěvu. Samojsky se nazývá “sa” a trvá 30 minut. Během této doby je zakázáno vycházet z domu a dělat hluk. Dodržování tohoto zvyku je zajišťováno “náboženskou policií” v bílých košilích a černých sukních. Tito “policisté” nevpustí do vesnice lidi ani vozidla (toto pravidlo neplatí v Apii a na letišti Faleolo). Samojci během “sa” rovněž pozorují nebe a modlí se za lidi v letadlech, která vidí na obloze. Kostely jsou na samojských ostrovech mimo hlavní město Apia jedinými stavbami v evropském slova smyslu a jsou velmi dobře udržované. Ostrov je hustě zalidněn a na cestě dlouhé 30 km z letiště do Apie je téměř souvislé osídlení. Příbytky jsou zcela průhledné, protože se jedná pouze o zastřešenou obytnou plochu beze stěn. Pozorovat místní život je proto velmi snadné. Místy jsou vidět primitivní obchůdky, kde ale nechybí symboly Coca-Coly. Toto vše je obklopeno bujnou zelenou vegetací. Kokosových palem je zde daleko více než na Havaji a samojské klima je teplejší a dusnější. Místní doprava je provozována ve starých autobusech, mnohdy bez oken. Zavazadla jsou přepravována na střeše. Hlavní silnice byly již v roce 1995 ve velmi dobrém stavu, pouze cesty do vzdálených vesnic zůstaly prašné a někdy obtížně průjezdné.
Rovněž Apia je vlastně shluk urbanizovaných vesnic s určitým centrem tvořeným moderními budovami banky a vlády. Byli jsme překvapeni, že v Apii řidiči vždy dávali přednost chodcům, auta okamžitě zastavovala jako ve Švýcarsku a určitě nikoliv proto, že by se řidiči báli policistů v sukních. Dva nejlepší hotely (Aggie's a Kitano Tusitala) byly na slušné (ale nikoliv luxusní) úrovni. My jsme bydleli v hotelu Kitano Tusitala, který je pojmenován po skotském spisovateli Robertu Louis Stevensonovi, jenž se v roce 1890 usadil na ostrově Upolu a žil tam na svém statku Vailima (Patero řek). Aniž to tušil, trávil zde poslední léta svého života. 3. prosince roku 1894 v dopoledních hodinách jako obvykle intenzivně pracoval na svém posledním díle “Weir z Hermistonu”. Když odpoledne hovořil se svou ženou a snažil se otevřít láhev vína, náhle se zhroutil a během několika hodin zemřel, pravděpodobně na krvácení do mozku. Bylo mu pouhých 44 let. Samojci jeho tělo v doprovodu stráží v noci donesli na ramenou na několik kilometrů vzdálený vrcholek útesu čnícího nad mořem, kde svého Tusitalu, což v samojštině znamená “vypravěč příběhů”, pohřbili.
Během našeho pobytu jsme se spřátelili především se dvěma zaměstnanci našeho hotelu. Vai (česky “voda”) je homosexuál a v době našeho pobytu mu bylo 38 let. Svojí sexuální orientací se nikterak netajil. Je svobodný, což se pozná podle květu ibišku za pravým uchem. Tasi je 27 let, je vdaná a má dvě děti. Jako vdaná žena má květ za levým uchem. Ani jeden z nich nikdy nebyl na místech, kam jsme je vzali na výlety na jejich rodném ostrově, ale dokonale nám posloužili jako tlumočníci při komunikaci s obyvateli navštívených vesnic.
Na prvním výletě nás doprovázel pouze Vai. Nejprve jsme jeli na tržiště v Apii. Prodávají se tam místní textilie, ovoce a zelenina. Banány chutnají spíše jako brambory a jsou skutečně používány jako příloha. Poprvé v životě pijeme kokosové mléko z čerstvě otevřeného kokosu. Dále se zde prodávají rajčata, fazole, plody chlebovníku a spousta jiného ovoce, které neznáme. Prodavači svoje zboží nevnucují, v klidu sedí nebo leží na zemi a vstanou pouze v případě, že zákazník projeví zájem. Vai nás zavede do jídelny, kam chodí pouze místní lidé. Mohlo by zde být více uklizeno, ale jídlo je vynikající (smažené kuře nebo ryba, rýže a “bramborové” banány s rajčatovou nebo kari omáčkou). Stavíme se rovněž u stánku, kde místní obyvatelé pijí nápoj “kava”. Neodoláme a tento mírně opojný nápoj z kořene rostliny Piper methysticum ochutnáme. Zkušenost to byla zajímavá, ale vzhledem k nepříliš příjemné chuti mi to jednou stačilo. Po opuštění hlavního města se stavíme na pahorku Vailima, kde stál statek R.L. Stevensona. V roce 1995 tam byl nepřístupný královský palác. V roce 2007 však zemřel poslední nevolený panovník Malietoa Tanumafili II. a Samoa přešla na formu republiky parlamentního typu. Pokračujeme dále podél jihozápadního, suššího pobřeží Upolu. Cestou míjíme skupiny školáků v uniformách, které má každá škola jiné. V roce 1995 silnice končila ve vesnici Falelatai, dnes už to ale není pravda, protože byla prodloužena.
Druhý výlet nás zavedl na severovýchodní pobřeží Upolu. Z hlavní cesty (Richardson Road) odbočujeme na prašnou a kamenitou lesní cestu směrem k vesnici Taelefaga. Je to moc i na náš džíp a jelikož manžel zapomněl přepnout vozidlo na pohon na čtyři kola, musím společně s Tasi a Vai vystoupit z auta. Vai nakonec podkluzující džíp do prudkého kopce úspěšně vytlačí. Jsme odměněni nádhernými výhledy na zátoku Faga-loa. Z vesnice Taelefaga jedeme doleva do vesniček Musumusu a Salimu, kde jsou hezké vesnické pláže. V Salimu jsme obklopeni skupinou dětí, kterým rozdáváme bonbóny. Vracíme se na Richardson Road, která je až na východní pobřeží rovněž prašná. Místy projíždíme hustým lesem, kde Samojci klučí porost a zakládají plantáže banánovníků, které vypadají stejně divoce jako okolní les. Po určité době jsme dojeli na východní pobřeží, ze kterého je vidět několik ostrůvků. Ještě před mysem Tapaga na jihovýchodním cípu ostrova začíná oblast pláží s bílým pískem. První z nich je Lalomalu, krásná dlouhá pláž lemovaná kokosovými palmami a vybavená samojskými “fale”, kde si lze odpočinout a pozorovat nedaleký ostrov Nuutele. O kousek dále je bar s hrdým názvem restaurace, kde nic nemají kromě všudypřítomné Coca-Coly a sušenek. V době naší cesty byl úsek silnice podél východního a potom jižního pobřeží prašný, ale stavěla se nová asfaltová silnice, která byla zčásti hotová. Podle Google map je vidět, že dnes se tam nachází několik komerčně využívaných plážových “fale”, takže poklidná atmosféra této části Upolu, která má název Aleipata, už pravděpodobně neexistuje.
Večer stejného dne jsme se šli podívat na samojské tance a písně v rámci představení Fia-Fia, kde vystoupili i Vai a Tasi. Vystoupení tohoto amatérského souboru působilo spontánně a přirozeně, zdálo se, že Samojci tančí a zpívají sami pro sebe. Po jeho skončení jsem byla společně s jedním Němcem vybrána na pódium, kde jsme měli napodobit samojské tance. Když jsem odpověděla na dotaz, odkud jsem, vedoucí souboru nemohl pochopit, o jakou zemi se jedná, ani vyslovit její jméno. Za náš taneční výkon jsme byli odměněni potleskem.
Další den jsme se vypravili napříč ostrovem na jižní pobřeží. Nachází se tam klenot Upolu - “Return to Paradise Beach”, pláž, kde se natáčel stejnojmenný film z roku 1953. Dodnes je to místo nedotčené civilizací, kde se na pláži s bělostným pískem střetává moře s nebem pod kmeny majestátních kokosových palem, které svým šuměním podbarvují hukot moře. Je to naplnění lidského snu o pozemském ráji...
Společně s našimi novými německými přáteli jsme podnikli znovu výlet k zátoce Faga-loa. Tentokrát jsme ale z vesnice Taelefaga uhnuli na východ. Opět kamenitá lesní cesta s prudkými stoupáními a sjezdy. Jedná se o nejzapadlejší oblast Upolu. Jedeme podél členitého pobřeží a v každé zátoce je vesnička. Kupodivu sem jezdí křiklavě barevný autobus, který si poradí i s krkolomnými úseky, kde máme strach, že se na velkých balvanech převrátí i náš džíp. Projeli jsme vesnicemi Maasina, Lona a Samainea. Z poslední z nich je úchvatný pohled směrem zpět na zátoku Faga-loa, na jejímž pozadí se tyčí hory. Za mysem Tagisia cesta končí ve vesnici Uafato.
Ve stejný den v podvečer jsme se sami vypravili na jihozápad ostrova do vesnice Matautu. Jsme totiž pozváni na návštěvu samojské rodiny. Přivítali nás květinovým věncem kolem krku (lei) a samojským jídlem. Servírují nám kuřecí vývar s nudlemi, listy tara s kokosovou náplní, kuře a plod chlebovníku místo chleba. Sedíme na rohoži ve velkém fale. Za chvíli nám přinesli polštáře a byli nadšeni, když jsme si lehli, což je zde projevem dobrého vychování. Mezi členy rodiny je 38-letý Eli, který pracuje 6 let v Austrálii a jehož žena a pět dětí žijí na Novém Zélandě. Je mormonského vyznání, má široký rozhled a mluví dobře anglicky. Jsme s ním ponecháni v tomto fale a ostatní část rodiny se přesune do vedlejšího fale vzdáleného asi 20 metrů. Při jídle si vedle nás sedne pohledná manželka hostitele (21 let a tři děti) a vějířem nám odhání mouchy od jídla. Hostitel se jmenuje Tapu a občas k nám přijde, ale hned zase odejde. Důvodem je to, že má (oprávněně) pocit, že nemluví dobře anglicky. Ledy roztály díky autu. Tapu přijímá nabídku na projížďku. Na zadní sedadlo džípu se kromě Tapu okamžitě nacpe jeho tchýně, která chce jet k lékaři do vedlejší vesnice, a jeho tři děti, které si to ale musely vybrečet. Tapu obdivuje klimatizaci, zatímco my z ní dostaneme rýmu. Po návratu od lékaře si před rozloučením ještě na chvíli přisedneme s celou rodinou. Manžel se samojsky obrátil na 4-letou dcerku hostitele se slovy “sau ia” (pojď sem) a ona si mu bez ostychu sedla na klín. Její čokoládové oči na nás spokojeně koukaly, ale nohy měla ošklivě pokousané od psů. Přivítání a loučení je na Samoe prosté – přátelský úsměv a pokynutí, žádné dlouhé ceremonie.
O Samoe hodně napoví skutečnost, že má pravděpodobně nejvíce kostelů na světě vztaženo k počtu obyvatel. Neděle je zde “mrtvým” dnem: nikdo nesportuje, obchůdky jsou až na výjimky zavřené. Nedělní oblečení Samojců je skvostné. Nosí místní tradiční kroje, ale i evropské šaty a kravaty. Mše se v neděli konají dopoledne i odpoledne. V neděli jsou zavřené i některé pláže a není možné všechno fotografovat.
Na Samojce dodnes vzpomínáme a přestože jsme Tichomoří následně ještě několikrát navštívili, nikde jsme se nesetkali s tak tradiční polynéskou kulturou.
Příští díl nás zavede na Nový Zéland, o kterém jsme jako mnoho jiných Čechů a Evropanů dlouho předtím snili.
Předchozí díly:
Putování Tichomořím v roce 1995, díl 1.: Oahu (Havajské ostrovy)
Putování Tichomořím v roce 1995, díl 2: Kauai (Havajské ostrovy)
