Příběh je volným pokračováním předcházejících příspěvků o Martě.
Na dnešní odpoledne měla Marta docela jiné plány, ale nakonec se ocitla v malém bytě na sídlišti u Jany. Původně se u Jany měla zastavit Lenka, která ji od jejího přepadení navštěvovala pravidelně každý den. Zpočátku jen kontrolovala, jak se hojí její zranění. V dalších dnech se ji snažila povzbudit, aby se postupně vracela k normálnímu životu. Jana jí většinou jen mlčky naslouchala. Na první pohled ani nebylo znát, zda vnímá. Ale její stav se postupně zlepšoval. Pozitivně na ni zapůsobil zejména návrat do práce. Všichni z její softwarové firmy pracovali z domova, tak jí stačilo připojit se po síti. Z kolegů se jí nikdo na nic neptal, i když všichni věděli, co se stalo. A nikdo ji také nešetřil, dostala pořádnou dávku úkolů. Brzy pracovala stejným tempem jako dřív. Zbývající čas však trávila zavřená doma, vyjít z bytu prostě nedokazala.
Lenka měla v plánu se za ní zastavit i dnes. Ale od rána se cítila jako moucha a každou chvíli se jí motala hlava, tak radši požádala Martu, aby zašla za Janou místo ní. Snad to nebude problém. Jana ji po důkladné kontrole přes kukátko ve dveřích nakonec do bytu vpustila. Teď se Marta rozpačitě rozhlížela v jediné místnosti, kterou byt měl. Veškeré zařízení se skládalo z mini kuchyňského koutku, jedné velké postele a malého pracovního stolu s kancelářskou židlí. Nikde žádný obrázek, žádná kytka. Nic osobního. Jen poházené oblečení. Jana seděla mlčky na posteli s notebookem na klíně a nijak jí to neusnadňovala. Ožila až v okamžiku, kdy Marta vyndala z tašky sklenici s domácím višňovým kompotem. Vzala ho doma na poslední chvíli, nechtěla přijít jen tak s prázdnýma rukama.
“Přinesla jsem ti kompot, třeba ti přijde k chuti.” řekla a postavila ho na kuchyňskou linku.
“To jsem nikdy nejedla. Můžu ho ochutnat?” projevila Jana poprvé trochu zájmu.
“Samozřejmě. Proto jsem ho přinesla. Je tvůj.” dodala Marta a sledovala, jak se Jana snaží sklenici otevřít. Netušila, že na to stačí obyčejná mince. S otevřenou sklenicí se vrátila do postele, ale než se uvelebila, notebook odsunula pečlivě do bezpečné vzdálenosti.
“Ještě ti něco podám na pecky.” reagovala Marta a otevřela jednu ze skříněk kuchyňské linky. Až na jeden hrneček byla úplně prázdná. To ji zmátlo, ale jediný hrnek Janě podala. Jana mlčky likvidovala jednu višeň za druhou a pecky ťukaly do stěn hrnečku v pravidelném rytmu.
“Jedla jsi dneska něco?” napadlo Martu se zeptat, když sledovala rychlost mizejícího ovoce.
“Instantní ovesnou kaši. Našla jsem ještě jeden sáček zapadlý dole ve skříňce.” odpověděla Jana věcně a věnovala se dál konzumaci. Teprve teď si Marta uvědomila, že Jana pravděpodobně od přepadení v parku nevyšla z bytu. A postupně snědla všechno, co doma k jídlu našla. Nabídla se, že jí udělá pár palačinek. To ale netušila, že Janě chybí nejen potřebné suroviny, ale i základní nádobí. Pomalu jí docházelo, proč Lenka tolik trvala na tom, aby sem zašla. Nejde jen o ty modřiny a odřeniny, ty se postupně zahojí. Ale je potřeba Janu vrátit do normálního života. Alespoň do jejího normálního života s Aspergrovým syndromem.
Marta si přisunula jedinou židli v místnosti blíž k Janině posteli. Ta sice na chvíli zvedla hlavu od sklenice s kompotem, ale neprotestovala. Marta to vzala jako dobré znamení a potichu jí začala vyprávět, jak i jí před dvěma roky někdo přepadl. Jak se tehdy cítila. Jak potom musela bojovat sama se sebou, aby se postupně vrátila k běžnému životu a odvážila se chodit ven. I ona tehdy žila sama a dlouho jí trvalo, než se přestala bát. Mluvila tiše a dlouho a byla ráda, že jí Jana pozorně poslouchala. Snad se její snaha setká s pochopením.
“Nemáš tady už nic k jídlu a venku je krásně. Co kdybychom spolu zašli na nákup?” zkusila se zeptat, když skončila s vyprávěním. Ale neuspěla.
“Objednám si něco z Košíku.” snažila se kličkovat Jana.
“A budeš čekat další tři dny, až to přivezou.” snažila se jí Marta logicky odzbrojit. Chvíli se dohadovaly a přebíjely si vzájemně své argumenty. V tom byla Jana skutečně dobrá, Marta měla co dělat, aby jí stačila. Po dlouhé slovní bitvě nakonec Janu přesvědčila slibem, že s ní nejen zajde na nákup do obchodu, ale doprovodí ji i zpátky domů. Cestou do prodejny je zdržela už jen drobná epizoda s výtahem. Jana, ač bydlela v sedmém poschodí, výtah odmítala použít. S chabou námitkou, že se jí ve výtahu dělá špatně. Varianta, že Marta pojede výtahem sama a ona půjde pěšky, nepřipadala v úvahu. A tak společně ťapaly dolů po schodech. Při nákupu Marta jen nevěřícně sledovala, co všechno si Jana dává do košíku. Nějaké ovoce a zeleninu a pak už jen samé instantní výrobky. Nechtěla přivodit nějaký zádrhel, a tak to radši nekomentovala. Už to, že Janu dostala z bytu ven, považovala za úspěch. Není třeba tlačit na pilu. Jana postupně dostávala spokojenější a klidnější výraz, ale možná to bylo způsobené tabulkou čokolády, kterou slupla hned před obchodem. I přes to trvala na tom, aby se s ní Marta vrátila až na práh jejího bytu. Když spolu šlapaly nahoru po schodech do sedmého poschodí, měla Marta pocit, že jí na zádech rostou křídla. Nestalo se tak, ale přesto se dočkala odměny.
“Tak hodná na mě byla naposledy moje babička. Děkuju.” řekla Jana tiše, když se loučily. A Marta cítila, že to bylo z její strany něco opravdu mimořádného.
Doma ji Petr nalákal do sauny. Věděl, že se Marta nebude dlouho zdráhat, a tak byla sauna správně vytopená už v době, kdy se vrátila. Neváhala ani chvilku, když se dozvěděla, že budou saunu mít jen sami pro sebe. Naštěstí i jejich saunovací preference byly velmi podobné. Oběma vyhovovala hodně vysoká teplota, každý už měl v sauně své oblíbené místečko. Nemluvili, jen sledovali jak pot na jejich tělech postupně vytváří stékající potůčky. Nebo odměřování času v přesýpacích hodinách na stěně sauny. Užili si tři saunovací cykly s příjemným pocitem, že všechno napětí i starosti běžného dne kamsi odplouvají. Vnímali to stejně, nepotřebovali o tom mluvit. Stačilo jen odpočívat a uvědomovat si přijemné pocity vlastního těla. Až v okamžiku, kdy Petr naléval do sklenic zbytek vody ze džbánku, zeptal se jakoby mimochodem: “Neměli bychom už začít plánovat tu naši svatbu? Jaro už přišlo, covid snad pomalu a tiše odchází. A pokud bychom chtěli svatbu na Valdštejně, musíme si už teď rezervovat termín.”
To Martu překvapilo. Tady v sauně by takovou otázku rozhodně nečekala. Vlastně ani nikde jinde. V prosinci, kdy ji Petr požádal o ruku, se svatbou souhlasila, ale od té doby o tom spolu nemluvili. Automaticky svatbu odkládali kvůli epidemii. Ale ta snad v dohledné době pomine, to má Petr pravdu. Věděla, že by měla rychle a aspoň nějak zareagovat. Ale nevěděla, jak, tak se nejdřív dlouze napila vody, aby si urovnala myšlenky.
“Asi by to bylo nejlepší některý víkend v červnu nebo v červenci. A můžeme udělat takovou malou rodinnou svatbu. Naše děti a jejich rodiny, můj brácha. A třeba na Valdštejně. Bylo to tam moc hezké v zimě, určitě tam bude krásně i na jaře a v létě.” odpověděla trochu zamyšleně.
“Máš s tím nějaký problém?” zeptal se Petr s velkým otazníkem v hlase.
“Ne, nemám s tim problém. Jen mě to hodně překvapilo. Samozřejmě příjemně. ” odpověděla mu jednoznačně a naklonila se k němu, aby ho políbila. A pak se upřímně rozesmála.
“Budu s tím mít spoustu problémů. Jako každá ženská, budu přemýšlet, co si vezmu na sebe. Jakou bych mohla mít kytku. A také, zda využiju příležitost a ještě jednou v životě změním jméno.”
“Vždyť jsi říkala, že si necháš svoje příjmení, protože jsi na něj za ta léta zvyklá. Ale když se budeme jmenovat stejně, budu taky rád.” zasmál se i Petr. A pak si začali vymýšlet v souvislosti se svatbou roztomilé hlouposti a bavilo je to čím dál tím víc. Až tak, že nakonec rychle opustili saunu a radši se přesunuli do soukromí své ložnice.
V následujících dnech volala Marta svým dětem a bratrovi, aby je pozvala na svatbu a ujistila se, že budou moci na svatbu přijít. Všichni si ochotně termín rezervovali. Díky dlouhodobé nejistotě si nikdo v současné době nic neplánoval, a tak je pozvání víc než potěšilo. A samozřejmě doufali, že se tahle malá rodinná svatba opravdu bude moci konat. A že ji žádný koronavirus nepřekazí. Jen její syn s ní komunikoval jaksi nesoustředěně a vzápětí se dozvěděla, proč. Požádal ji, zda by ho jeden den v týdnu neodvezla do hospice v Červeném Kostelci. Věděl, že je jeho otec nemocný. V posledních videohovorech se několikrát zmínil o chemoterapii, ale víc o tom s ním mluvit nechtěl. Vždy rychle stočil řeč někam jinam. A tak Libor ve své mladické naivitě až doteď netušil, jak je onemocnění jeho otce vážné. K pobytu v hospici se prý rozhodl sám v okamžiku, kdy mu lékař sdělil, že všechny možnosti léčby jsou už vyčerpány a nabídl mu paliativní péči. Návštěvy v tomto zařizení jsou povoleny i v době nouzového stavu, a je to i postačující důvod k překročení hranic okresu. Marta z Liborova naléhání pochopila, že je už pevně rozhodnutý otce navštívit. I kdyby tam měl jet vlakem. A současně byla i v šoku, protože tohle by jí nenapadlo. I když v okamžiku, kdy se její bývalý muž po mnoha letech ozval, se chvíli zabývala myšlenkou, proč se ozývá právě teď. Normálně si na něj vzpomněla jen zřídka, bez stopy emocí. Ale teď ji zpráva o jeho stavu zasáhla jako blesk z čistého nebe. Přece jen s ním prožila pár let svého života a je to otec jejich dětí. Samozřejmě do hospice s Liborem zajede a bude svému synovi oporou. Jen si musí sama se sebou vyřešit, zda i ona chce svého bývalého muže vidět.