Za silnými optickými skly se zdají obrovské. Jsou živé, ale já vím dobře, že ve skutečnosti jsou už moc let vyhaslé. Stařenka je úplně slepá. Přesto říká s úsměvem: "Ale zbele mně nohe a to je dobře. Bez nich be to belo daleko horši..."
Vypráví kouzelným horáckým nářečím o své rodné vesničce, kde prožila život v těch nejskromnějších poměrech. Jedním z jejich příběhů, který mě zaujal, byl o tom, jak doma pekli chléb. Tady je její vyprávění.
"Na chleba se zadělalo večír v diže řídky těsto s nátěstkem - kváskem těsta vod minolyho pečeni. Dala se jenom vlažná voda, žetná móka a ten nátěstek, zakrelo se všecko peřenó a dalo ke kamnum. Ráno se předala sul, kmin, móke tolik, abe těsto belo tohy a hodně se vemiselo - abe se nelepilo na roce. Belo zde přísloví: ... Chleba se nepřemisi - děvče nepřemiloje... - A zase se dalo ke kamnum kesat. Z hotovyho těsta se brale lopatkó kose, na maléch neckách se v móce veválele na kolato, horovnale se na slaměnke a zas dale kesat, než se vetopila pec. Pro děti dělala hospodeň panáke s vočema a knoflikama z novyho kořeni... Chleba se veklopil ze slaměnke na dřevěnó lopato, homel vodó, pokřižoval - aby ho nabelo a pěkně se hopekl. Pak ož se dal lopató do pece. Vedle drohé, třeti, třeba dvacet pecnu chleba se peklo najednó. Kdež povrch chleba zčervenal, pec se zavřela na dvě hodine. Hopečené se zas lopató vetahl, pokřižoval abe ho nehobévalo, homel vodó a dal na slaměnke a ož voněl po celé chalopě. Hopečeny panáke děti vokosovale ještě horky... A než se pecen skrojil, pokřižoval se a nikde se nepoložel na stul nakrojeném ke dveřím, abe ho moc nehobévalo...
Rozomněla ste mě dobře?" ptá se mě na závěr, zatímco já si její vyprávění značím svým nečitelným písmem. "Moc dobře..."
"A řeknite mě po pravdě, jak vepadám? Třeba ti domáci mě to neřeknó..."
"Jak máte dobrou paměť, tak jste i hezká. Obzvlášť obličej. Nikdo by vám ta léta nehádal..."
"A tak já se vás alespoň dotkno, ať mám představo, jak vepadáte." Slzy se mi hrnou do očí, když se mne zlehka dotýká její ruka...
Příjíždím ke svému domku a potkávám jinou stařenku. Je chladno, ona nemá ani punčochy, jen sešlapané boty, ošumělý plášť a starou tašku. Mezi vysokými bloky paneláků "vybírá" popelnice. Jsou v nich vyhozené zbytky i chléb - možná to bude mít pro slepičky.
Vzpomínám si na svou maminku, jak nás napomínala a vštěpovala nám úctu ke chlebu. I já jsem viděla v dětství, jak se chleba mísí a žehná. Vozili jsme s bratrem tři ošatky naplněné chlebovým těstem k pekaři, po válce se peklo v místní pekárně pro celou vesnici. Jednou jsme ho vezli na saních, snad jsme prudce zatočili a "chléb" se vysypal. My, malé děti, jsme s hrůzou přihlížely takovému neštěstí. Pekařka vyběhla, dovedně těsto dala zpět, oprášila, znovu požehnala a na nás se šibalsky usmála: "V poledne si pro chleba přijeďte, nikdo nic nepozná..."
Měli jsme ho vždy na celý týden. A když nám náhodou spadl kousek na zem, museli jsme ho políbit a dát zpět na stůl.
Dnešní mládež ani děti už bohužel moc nevidí, kolik práce dalo hospodáři, než vyrostlo obilí a upekl se chléb.