Tohle téma se mě drží už dlouho a vrací se mi pokaždé, když na různých internetových stránkách otevřu diskusi k nějakému článku. Ptáte, se proč pouze na internetu, když diskuse přece lidé vedou i v osobním styku?
Protože setkávání lidí je teď hodně omezeno a já, když už mám to štěstí, že mohu s někým mluvit, tak si s ním v tuhle dobu raději povídám a nediskutuji. Stále se mi totiž do mysli vrací imperativ, který jsem slýchala už v dětství: Nediskutuj!. Nediskutuj a udělej to! a potom v dospělosti lehce zabalený: O tom se nediskutuje, To je věc diskuse a mnoho dalších podobných. Cítíte ten rozdíl? Slovo povídání ve mně evokuje pohodu, klid, radost z blízkosti druhého člověka. Snahu tomu druhému dát najevo, že vás zajímá a že nemáte v úmyslu se vzájemně zraňovat. Dostanete informaci, prostě ji přijmete, nijak neškatulkujete a nehodnotíte. Často o někom slýcháme, že se potřeboval vypovídat. Komu se to nestalo? Jsme plní novinek, emocí, zážitků a potřebujeme je s někým sdílet. A v tu chvíli podle mě nečekáme, že druhá strana začne naše povídání rozebírat a vysvětlovat nám, proč nemáme pravdu a jak bychom měli k tématu přistupovat. Pokud bychom to udělali, tak se podle mě povídání změní na diskusi. Čili podle odborníků na věcný rozhovor několika osob nad určitým tématem, jehož cílem by ale nemělo být rozhodovat. Diskutovat znamená v latině přetřásat, zkoumat. A já si ty vzácné vzájemné chvilky povídání s přáteli nyní chráním a snažím se své blízké víc podpořit a pochopit, než obsah jejich sdělení jakkoliv rozebírat nebo přetřásat a už vůbec ne zpochybňovat. Tedy pokud to není od druhé strany výslovně požadováno.
Je dost pravděpodobné, že ve skutečnosti je povídání i diskuse jedno a to samé a jen já si to uměle odděluji, abych měla příjemný pocit ze světa, kterým se obklopuji a který je mi blízký. Velice často totiž v poslední době mívám pocit, že slovo diskuse je tak trochu zdiskreditované a rovná se slovu konfrontace. Nevím, jestli je to dobou a problémy, se kterými se všichni musíme vyrovnávat, ale vnímám to tak. Kam zmizel věcný rozhovor, výměna názorů? Přečtu si na internetu (na nejrůznějších portálech) nějaký článek, zprávu, cokoliv, kde je otevřená diskuse, a než do ní nahlédnu, přemýšlím o tom, jak to vidím já, co bych tam asi napsala, a snažím se odhadnout, jak budou reagovat ostatní. Někdy jsem úplně vyvedená z míry. Vyjádření se tam buď vůbec netýkají tématu, velice často jsou to zlá a odsuzující slova plná nepochopení a někdy až nenávisti, nebo se pisatel pasuje do pozice jediného chytrého a spravedlivého. O závisti a dalších negativních vlastnostech některých diskutujících ani nemluvím. Třeba výdělky sportovců dokážou některé lidi rozpálit do běla a mnozí z nich nedokážou připustit ani to, že úspěch nepřichází zadarmo a je za ním spousta práce a odříkání. A to samé platí i o působení v dalších profesích. Některé slovní půtky mívají hodně daleko k přátelskému přetřásání, názor jednoho bývá vzápětí utlučen pohledem na věc od dalšího a mnohdy už v diskusích nejde ani tak o téma, jako spíš o jakési domnělé vítězství nad ostatními přispěvateli. Plně souhlasím se slovy francouzského spisovatele Romaina Rollanda: “Není možná diskuse s tím, kdo se snaží nikoliv pravdu hledat, ale dokázat, že už ji našel”. Já z takových diskusí raději prchám. Proč se tím nechat zahltit a mít zkaženou náladu a někdy i víru v lidstvo. O diskusích na téma politika raději ani nemluvím. To je kapitola sama pro sebe a často přímo pole válečné. Zkouším si představit, jak by tyhle diskuse probíhaly, kdyby byly vedeny osobně a v přímém přenosu bez anonymity internetu. Kolik diskutérů by svá slova opakovalo a obhajovalo veřejně.
Televizní diskuse tady na tom místě záměrně vynechávám. Nesleduji je a vím proč. Nechci tam mít slovo.
Ale nemůžu být jenom negativní, i já na internetu někdy souzním se spoustou diskutujících. Zejména pokud mají úplně stejné názory jako já. (Smích). Ale to nám asi jde všem úplně nejlíp. Máme svoji pravdu a tady nám ji v diskusi někdo potvrzuje, a tak se můžeme domnívat, že naše subjektivní pravda je vlastně objektivní pravda. Je to tak příjemné a osvobozující. I když možná ne úplně pravdivé. Ale to už je věc pohledu každého z nás.
Miluju pozitivní a přátelské diskuse. Nemusíte se mnou souhlasit, ale dejte mi to najevo tak, abych z toho cítila váš zájem o věc a snahu pochopit můj pohled na svět. A já vám na oplátku nabídnu totéž. Asi hodně naivní představa. Možná se mi budete smát a nesouhlasit se mnou, ale mně by se to líbilo
Velice často si po právě prožitém čtenářském zážitku říkám, kde je umění diskuse? Je to opravdu tak těžké držet se tématu, být zdvořilý, nechat ostatní, aby se vyjádřili, nikoho nenapadat a nepřekřikovat, pokusit se pochopit argumenty ostatních? Uznávám, že občas je. Občas nám obsah určitých sdělení může zvednout hladinu krevního tlaku, klidně nás i pořádně naštvat a vytočit, ale já věřím, že než rychlá odpověď, je lepší vychladnout a nereagovat pod dojmem emocí. Sama to zkouším a ono to k mému překvapení funguje. Taky jsem v minulosti několikrát odpověděla v afektu. Sice slušně, ale i tak jsem potom svého počinu litovala. Proč? Prostě jsem to v tu chvíli nebyla já a moje skutečné já by za jiných okolností takhle k ostatním nemluvilo ani nepsalo . Možná se po zveřejnění ne úplně košer diskusního příspěvku podobně jako já cítilo víc lidí. Tak proč se umění diskuse nevěnovat víc a zároveň se neobohatit o názory těch, kteří tohle umění ovládají.
Další články autorky si můžete přečíst na jejím blogu.