„Ne, já nechci ven.“
„Sedíš pořád u počítače, to tě přece stále nemůže bavit. Pojď, zajdeme si do lesa.“
„Co tam?“
„No zaběháš si, projdeme se.“
„Mně se nechce.“
„Postavíme si bunkr.“
„Nač?“
„No protože to je legrace mít svůj bunkr.“
„Proč?“
„Někdy mi můj hovor s vnuky připadá jako dorozumívání se s mimozemšťany. Já měl jako kluk doma maléry z toho, že jsem pořád běhal venku a chodil domů později, než jsem měl povoleno. Vnuci naopak prosí, aby ven vůbec chodit nemuseli,“ říká pětašedesátiletý Ivan, dědeček jedenáctiletého Adama a osmiletého Tobiáše.
Dcera mu je občas přiveze do jeho domku na okraji Ostravy. Ivan se jim snaží vymýšlet program, sportovní aktivity, výlety. „Oni nechtějí. Přivezou si tablety, notebooky, zalezou do ložnice, a když je táhnu ven, jsou mrzutí. Nechodí ani na zahradu. Kdyby aspoň do těch přístrojů čučeli venku, na terase, na vzduchu. Ale oni jsou pořád zavření v místnostech. Jsou bledí, hubení, sport je nezajímá,“ tvrdí Ivan.
Jeho pocity má hodně starších lidí, kteří pozorují životní styl současných dětí. Ale nejsou to jen pocity, natož nějaké nářky starší generace. Je to realita, kterou potvrzují i odborníci na vývoj dětí, pediatři, psychologové. Pandemie situaci ještě zkomplikovala. Děti chodí ven ještě méně než dříve. A ty, které chodily, tomu odvykly.
„Za uplynulých dvanáct měsíců české děti přišly přibližně o 90 000 000 hodin tělesné výchovy a řádově více hodin organizovaných tréninků,“ tvrdí profesor Jiří Suchý z Fakulty tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy. „Stav, kdy jsou naprosto utlumeny organizované školní aktivity, vede jednoznačně ke zhoršení jejich kondice, zvýšení hodnoty BMI. Průzkum, který proběhl ve spolupráci s pediatry, ukázal, že jedenáctileté děti měly v červnu roku 2020 o 2,3 procenta vyšší hmotnost, než stejně staré děti v roce 2019,“ uvádí. Dodává, že v této době by mělo být především na rodičích, aby se s dětmi věnovali pravidelnému pohybu. „Přinese jim zpětnou vazbu v podobě zlepšení kondice i nálady,“ říká.
Jenže mnoho rodičů nemá sport či pohyb v přírodě čas, sami se mu nevěnují. Když jejich dítě chodilo do nějakého sportovního kroužku nebo mělo aspoň pár hodin tělocviku ve škole, nepřipadalo jim, že je problém, když se rodina sportu nevěnuje. Nyní se ukazuje, že to problém je.
„Uvědomili jsme si s manželkou, že máme lepší kondici, než naše pubertální vnučka. Ona váží více než manželka. Když jsme ji vzali na výlet, funěla, neustále si stěžovala, že ji bolí nohy. Vůbec není zvyklá chodit po horách,“ stěžuje si šestašedesátiletý Jiří, který pochází z rodiny, ve které se cvičilo v Sokole, chodilo na dlouhé túry, stanovalo v lese. „Syn sportoval už méně a na jeho kondici je to znát. Ovšem vnučka, to už je úplná bábovka,“ tvrdí.
Lidé, kteří pracují s dětmi, tvrdí, že současná generace je náročná, zhýčkaná nabídkou počítačových her, a tudíž je třeba vymýšlet, co je zaujme. „Osvědčilo se nám například hledání kešek, pokladů. Uložili jsme je po okolí, do programu zadali souřadnice a děti pak hledají společně s rodiči. Hledání kešek je bezvadný důvod, proč jít ven, a baví i větší děti,“ tvrdí Jana Boučková, autorka projektu Děti na startu, která se snaží radit lidem, jak dostat ratolesti do přírody tak, aby je to bavilo společně. Osvědčilo se jí také natáčení videí, které děti ke sportu a hrám v přírodě motivují.
Zkrátka, současnou generaci dětí hned tak něco nezaujme a s tímto faktem se zejména dříve narození těžce vyrovnávají. Není divu, když si pamatují, že pro ně ideální trávení volného času představovalo to, že si mohli s kamarády hrát v lese, u rybníka nebo klidně i ve městě mezi domy. „My prolézali sklepy v centru města, dělali jsme lumpárny, pořád jsme běhali mezi činžáky, kopali mičudou na dvorcích. Ale nikdo z nás nebyl obézní a dodnes máme všichni slušnou kondici,“ shrnuje dědeček Ivan. A stejně jako řada jeho vrstevníků nechápe, proč jeho vnoučata říkají: „Ale dědo, mně se nechce ven.“