Tenhle otazník se mi vloupal do hlavy v okamžiku, kdy skončil televizní Večerníček a Martínek s rozpačitým výrazem odhopkal do postýlky. Myslím, že jeho rozpaky nepramenily ani tak z toho, jak před chvilkou Krakonoš vtrhnul Trautenberkovi do chalupy a udělal mu tam bugr, ale spíš z bugru vedle v kuchyni, kde se právě jeho maminka s tatínkem dost důrazně dohadovali, kdo zítra víc potřebuje auto. Mně je automobilismus Martínkových rodičů fuk, moje rozpaky rozpoutal právě Večerníček. S jakým sdělením vlastně poslal Martínka do postýlky?
Takže: byl tam Trautenberk, šizuňk a drobnej regionální zlodějíček, kterej bere na hůl i vlastní zaměstnance. Nic objevného, podnikatele tohoto formátu určitě zná každý z nás, do kriminálu asi nepůjdou, televize o nich investigativní reportáž asi nenatočí. Fenomén vítězného dobra pak ztělesňoval Krakonoš. A to jsem nestačil koukat. Nejdřív přijal hlášení od chronické udavačky sojky, pak vlítnul Trautemberkovi do obydlí, tam ho drsně zešikanoval a ještě mu změnil dukáty v kamení. Nejsem juristicky vzdělán, ale vidím to na neoprávněné vniknutí do soukromého objektu, omezování osobní svobody, výhružné a urážlivé jednání, protiprávní zacházení se zákonnými penězi. Dost by mě zajímalo, na jak dlouho by ho za to soud poslal do tepláků a v jaký nápravný skupině. A jestli by mu třeba nějak nepomohla polehčující okolnost, že Trautenberk je taky asociál.
O zásadních problémech se občas hádáme s kámošem Karlem, tentokrát ale zavládla shoda. Konstatovali jsme, že některé pohádky mohou dětičkám do klíčícího vnímání světa zanést zatraceně chybné položky!
Vemte třeba notoricky frekventovanou story o perníkové chaloupce. Taťka zavede vlastní potomky do lesa a zdrhne. Děti najdou chaloupku a bez dovolení ji ohlodávají. Vlastník objektu, kanibalská seniorka, je čapne, vykrmí si je na jateční váhu, ale harantíci ji vtipně upálí v peci. Kde je tady dobro a kde zlo? A po tomhle hororu mají Martínci, Aničky či Josífkové odhopkat do postýlek. Hrůza! Karel navíc vyslovil závažnou otázku, co se vlastně stane, až se vyhnané potomstvo vrátí domů. Co s nima provede taťka příště?
Nebo ta o kohoutkovi, co leží v komoře a nožky má nahoře. U té se Karel obzvlášť rozčílil: „Tak von se dusí a ta slepice pitomá, místo aby ho srovnala do stabilizovaný polohy a zavolala veterinární záchranku, rozjede korupční akci pro kapku vody! Ta blbka jako má bejt kladná hrdinka?“
Neméně rozhorlen je i kvůli pohádce Kráska a zvíře. „Chlap ukradne na cizím pozemku růži a zachrání si kůži tím, že pošle vlastní dceru k obludě. To je normální kuplířství a obchod s bílým masem,“ soptí.
Moudře jsme se tedy s Karlem shodli, že mnohé pohádky předkládají dětičkám v rafinovaně zakódované podobě řadu společensky škodlivých jevů. Jmenujme jen namátkou: zoofílií zavánějící Smolíčkovo soužití s jelenem či líbání zakletých žabáků princeznami, partnerské selhání, třeba když víla Amálka hodlá motýlovi Emanuelovi utéct s cizokrajným motýlem Ibrahimem, lidskou mstivost, viz třeba naštvanost Růženčiny třetí sudičky. Jsou tu i podfuky - vzpomeňme například kterak se havíř Kuba Dařbuján prohlásil lékařem. Závažné jsou i chyby gastronomického typu, třeba glorifikace solení v Sůl nad zlato, ale hlavně Jiříkova konzumace hada ve Zlatovlásce (všichni velmi aktuálně víme, k jakým epidemickým malérům může vést požírání plazů a podobné havěti).
Přiznávám, že mně osobně nejvíc znervózňuje, že v pohádkách je jako univerzální happy end užíván sňatek. Prostě Honza si vezme princeznu a šmytec, resp. zvonec! Štěstíčko jak malovaný, milé dětičky! No a pak třeba chudáček malej Martínek při hopkání do postýlky slyší jak tatínek král a princezna maminka na sebe v kuchyni hulákaj, kdo zejtra víc potřebuje auto.
