Nevyzkoušel mě, srab jeden, jen mávl rukou. Asi se bál, jak bych ho umlátil znalostí třeba Ludolfova čísla, Pythagorovy věty, vzorečku chemického složení kuchyňské soli, roku vydání Zlaté buly sicilské, veršů Máchova Máje, teda alespoň těch na začátku. Klidně bych mu vyjmenoval všechny čtyři Tři mušketýry, jak se jmenoval Horymírův kůň, kolikátýho dubna se narodil Leonardo da Vinci (náhodou mám totiž taky zrovna narozeniny), a tak dál, prostě toho vím strašně moc a všechno si skvěle pamatuju. Tak jak si může ten čtyřicetiletej cucák dovolit blábolit o nějaký mý skleróze!
Uražen a rozhořčen si hned doma internetuju heslo „Skleróza“. Dozvídám se, že to pochází z řeckého sklérosis neboli tvrdnutí, medicínsky je to prý tvrdnutí tkáně, v lidovém vnímání pak hlavně tvrdnutí mozku, neboli slábnoucí paměť. Takže cucák Karel si myslí, že mi tvrdne mozek, neboli slábne paměť? To mu nedaruju!
Okamžitě mu telefonuju: „Hele, potřebuju s tebou mluvit, je to dost důležitý!“
„Vocode, dědku?“
„Všechno se dozvíš, teď řekni kdy a kde! A neříkej mi dědku!“
„Dobře, tak ve středu v pět, tam, co jsme se sešli dneska. A napiš si to, znáš se, dědku.“
Provokuje, ale to neví, co ho čeká! Já totiž před ním elegantně rozbalím mohutné portfolio svých všeobecných znalostí a vědomostí, odborně pohovořím o problematice sklerosis a nakonec mu poskytnu prostor, aby sám kajícně odvolal svý nesmyslný domněnky o poruchách mý paměti! Už vidím, jak se odplíží zdrcen výčitkami svědomí, že mě vůbec kdy nazval sklerotickým dědkem. Vypije si svůj kalich hořkosti do dna, smrkáč jeden čtyřicetiletej!
V duchu už si radostně připravuju strukturu svýho projevu. Nejdřív asi promluvím o mozku jakožto řídícím a integračním orgánu nervové soustavy, uvedu několik zajímavých čísel o počtu neuronů či kvantu synaptických spojení, načrtnu pár údajů o anatomii mozku. Budu mluvit s odzbrojující samozřejmostí, v lehkém svěžím stylu, takže cucák nepozná, že to mám z Wikipedie, a bude obdivně koulet očima. No a do toho koulení na něj vypálím svou hlavní argumentační munici. Sdělím mu, že moje svalstvo možná odešlo do důchodu, ale můj mozek nikoliv, protože to není sval. Že naopak můj mozek, teď když má čas, třídí, systemizuje a zařazuje do šanonů to obrovský množství vědomostí nasbíraných dlouhou životní poutí. Vmetu mu do vykulenýho ksichtu svatej výrok (už jsem zapomněl čí), že „co si nepamatuju, to se prostě nestalo a šmytec!“ Triumfálně mu vyjmenuju mušketýry, Horymírova koně, chemickej vzorec soli! Empaticky mu nabídnu, že jsem ochoten přijmout omluvu za toho sklerotickýho dědka!
Už se těším, jak s Karlem na tom našem setkání argumentačně zatočím. Moment, jak to říkal? Myslím, že ve středu v pět, tam jako dneska, to znamená - pokud se nepletu - u stanice v Rokycanově. Jó, určitě to tak říkal! Hergot, já si to přece jen radši napíšu, znám se!