K rozluštění této záhady mě nedávno přivedla náhoda v podobě modistky Boženy Němcové, která svou živnost provozovala ve slánské Nádraží ulici.
Alfred Theodor Němec, vnuk spisovatelky Němcové, přišel na svět 22. března 1883 ve vinohradském bytě porodní báby Gabriely Kubové. Jeho matka Theodora měla jako učitelka povinný celibát a tak ho potřebovala porodit tajně a co nejdál od Jičína, kde žila a pracovala.
V kolonce otec má novorozenec uvedeného Alfreda Beneše, praktikanta finančního ředitelství v Praze, jenž vlastní rukou stvrdil otcovství nemanželského dítěte. Dora ho znala z Jičína. Zůstane však navždy nezodpovězeno, čím tohoto muže z dobré rodiny uchvátila jako postarší, sice dobře rostlá, ale prý nijak půvabná žena.
Jediné přijatelné vodítko, které k Benešovi vede, je, že svou pedagogickou dráhu započala v jičínské dívčí škole Rosiny Heindlové. A Benešův otec se musel pracovně potkávat s manželem dotyčné, notářem a advokátem JUDr. Josefem Heindlem. Heindlovi pak patřili mezi blízké přátele rodiny Hanušových, tedy pražských podporovatelů Theodory Němcové.
Kdo byla porodní bába Gabriela Kubová?
Na tuto otázku lze odpovědět snadno, šlo o generační souputnici slavného porodníka Václava Rubešky, který působil v Zemské porodnici. Sem se však uchylovaly v té době spíše osoby mravně padlé, jejichž novorozené děti mnohdy zůstávaly odloženy v přilehlém nalezinci.
Většina slušných žen dávala přednost domácím porodům. A na to myslel i rakouský zákoník, jenž stanovil, že porodní báby byly takzvaně zkoušené. Musely proto povinně absolvovat odborný roční kurz zakončený poměrně těžkou zkouškou.
Pětadvacetiletá Kubová si ji odbyla na lékařské fakultě ve Vídni, kde obdržela diplom s datem 6. 3. 1879. O tři roky později tato rodačka z Mladé Boleslavi přichází na Vinohrady, kde se několikrát stěhuje, přičemž ji v devadesátých letech uvádí adresář jako porodní bábu ve Vocelově ulici číslo 7. Vinohrady se jí staly na více než dvacet let domovem. Nakonec i ona za touto kapitolou zavírá dveře a po svatbě s lékařem se stěhuje do Štýrska.
Svatba v Jičíně
Dne 21. července 1883 si budoucí pěstounka Dořina syna a sestra Alfreda Beneše, Marie bere v Jičíně za manžela gymnaziálního učitele Františka Pavláska. Zde také přichází na svět jejich nejstarší syn Jaroslav a až poté se spolu s ovdovělou "babičkou" Marií Benešovou (matky Alfreda a Marie Benešových) stěhují do Slaného, kde Pavlásek pedagogicky posiluje sbor místního gymnázia. Usazují se v Záfortenské ulici v domě číslo 444, jenž v minulém století padl při slánské asanaci.
Pod střechou dnes již neexistujícího stavení pobývá i malý Alfred Theodor Němec. Vyplývá to z matriky, neboť zde zemřel a rovněž se dochovala momentka, jež ho zachytila spolu s babičkou Marií Benešovou. Alespoň tak o tom svědčila neteř Dory Němcové Milena Maudrová. Zmíněná fotografie pochází z dílny Maurice Klempfnera, jehož ateliéry sídlily na Václavském náměstí 20 a rovněž v Teplicích v Mlýnské ulici 6.
Avšak čistě teoreticky se na fotografii mohl zvěčnit i Jaroslav Pavlásek, protože oba chlapce nedělil výrazný věkový rozdíl. Pak by se nabízela otázka, jak a hlavně proč by se snímek dostal do rukou Dořiny neteře.
U koho Pavláskovi ve Slaném žili?
V březnu roku 1876 umírá šestašedesátiletý Matěj Bílek, majitel domu 444 na ochrnutí mozku. Dlouhá léta pracoval jako cukrmistr. Předpokládám, že snad ve slánském cukrovaru založeném baronem Rusem-Stalburgem. Cukrmistr dohlížel na vaření, administraci i prodej cukru a náležel mezi ty, kteří byli v takovém podniku nejlépe placeni.
Vitální vdova po Bílkovi, paní Eleonora, odešla na věčnost jako dvaadevadesátiletá v říjnu roku 1897 v Jičíně. Že by náhoda? Na ty nevěřme. Každopádně si zhruba o pět let mladšího Matěje vzala až po čtyřicítce a přitom ho skutečně výrazně přežila. A není bez zajímavosti, že i ona mohla využít služeb fotografa Maurice Klempfnera v Teplicích, neboť se narodila v nedaleké Bílině a mohla zde navštěvovat příbuzné.
Záškrt a smrt malého Theodora
Druhého března 1886 se Pavláskova rodina rozrostla o dalšího syna Kamila Františka. Koncem roku se však do jejich domácnosti vplížilo neštěstí jménem záškrt. Dobový tisk chorobu charakterizuje slovy: "Po 2—5 denní inkubaci dostavuje se bolení hlavy, malátnost, vrhnutí, pak bolení v krku a vysoká horečka. Žlázy podčelistní jsou zduřelé..." Pacienti často končí hroznou smrtí udušením.
Záškrt se vyskytoval většinou epidemicky, protože se snadno přenášel hlavně mezi dětmi. Tehdejší věda se mu ale dokázala účinně bránit, protože existovalo očkování. Jenomže bylo poměrně drahé, tudíž pro mnoho občanů zcela nedostupné a navíc se ho řada z nich obávala.
Když dítě záškrtem onemocnělo, doporučovali lékaři obvykle tato opatření - stálá dvacetistupňová teplota v místnosti, v níž se vzduch zvlhčoval mísou s vodou položenou na kamna. Pacientovi se zabaloval krk ve stylu Priessnitzova obkladu, přičemž se měl také mírně potit. Často se mu podávalo i dávidlo, aby sliz "byl vyvržen".
Pavláskovi jistě o nemocného Alfreda pečovali ve dne v noci, přesto chlapec záškrtu 13. prosince 1886 podlehl. Tím předčasně a krutě vyhasl život vnuka Boženy Němcové, který nemohl vyrůstat u svých biologických rodičů.
Dětská úmrtnost byla tehdy opravdu vysoká, přesto Doru zákonitě musely trápit zcela pochopitelné výčitky. V pětačtyřiceti letech navíc nemohla pomýšlet na dalšího potomka. Přesto i tuto hořkost musela nakonec spolknout.
Co se dál dělo Alfredem Benešem?
Ještě v roce 1891 se jeho jméno objevuje v adresáři C.K. okresního finančního ředitelství v Jičíně. V dubnu 1894 je ale přeložen do Prahy a stává se účetním oficiálem c. k. zemského finančního ředitelství Pražského. Seznamuje se tu s o třináct let mladší absolventkou konzervatoře a "s vyznamenáním zkoušenou učitelkou hudby" Marií Machainovou, rodačkou z Valašského Meziříčí, jejíž otec provozoval továrnu na majoliku proslulou pod značkou K. V. Machain. A právě tuto pozoruhodnou ženu Beneš 21. 9. 1896 pojme za manželku.
Beneš pocházel z dobré rodiny a do obdobné se přiženil. I kdyby si nějaký ten románek s Dorou začal, nebyla pro něj rozhodně tou pravou nevěstou. Marie Machainová - Benešová se navíc dokázala postarat nejen o svého muže a dcerku Marii, nýbrž také vedla obchod s hudebními nástroji a veřejně vystupovala.
Zdá se, jako by Marie dosáhla všeho, čeho se Doře nikdy úplně nepodařilo.
A v tom je příběh Alfreda, Dory a Marie stále aktuální. Platilo, a bude platit, že nás do značné míry determinuje prostředí, z něhož jsme vzešli. Vystoupit z něj vyžaduje nezdolnou vůli a hlavně kuráž. A ani ta mnohdy nestačí.
Martina Bittnerová
Martina Bittnerová publikovala v řadě internetových i neinternetových periodik. Spoluzaložila kulturně-společenský magazín webmagazín Rozhledna, který vedla zhruba šest let. Zúčastnila se několika literárních soutěží pro neprofesionály, kde obdržela ocenění. Byla členkou Klubu mladých autorů při Západočeském středisku spisovatelů. Věnovala se i pořádání literárně-hudebních akcí. V současné době žije na Slánsku a věnuje se literární tvorbě, publicistice, přednáškové činnosti a volnočasové pedagogice. Dlouhodobě se zajímá o literární historii s výraznou orientací na české osobnosti 19. století.
