Jednou přišel můj přítel Venda, že má pro mě překvapení, že sice neví, co tomu řeknu. Začal povídat, že měli doma vždycky zvířata a když přišel z vojny a oženil se, měl psa a život bez zvířat je strašně smutný. Když se vypovídal, zeptala jsem se o jaké zvíře tedy jde. Odvětil, že je to koťátko, je mu asi týden, je to kluk a jmenuje se Kolt, protože jeho máma je Bereta. A že za měsíc si pro něj jdeme.
Nikdy jsem žádné zvíře neměla, ale vždycky jsem si nějaké přála. Když byly moje děti malé, párkrát jsme to zkusili. Nejdříve to byl pejsek, ale byl celý den sám doma. Kromě miliónů loužiček a hromádek, stačil za tři dny rozkousat punčocháče, pyžamové kalhoty, bačkory a dětem dvě učebnice. Raději jsme ho vrátili, nebyli jsme dost zralí. Za čas přinesl manžel koťátko, říkali jsme mu Čertík. O prázdninách ho vzaly děti na chatu a tam se ztratil. Potom byl ještě jeden mourovatý kocourek, když zvrhnul vázu
s kytkama do peřiňáku, zařekla jsem se, že už k nám žádné zvíře nesmí. A tak jsem milovala psy a kočky mých kamarádek a mazlila se s nimi, ale nikdy mě nenapadlo, že bych mohla mít nějaké zvířátko doma.
Hned příští týden jsme se jeli na Koltíka podívat, bylo to krásné koťátko bílomourovaté, jeho máma byla černobílá a táta Filip urostlý mourovatý kocour. Ještě než jsme jeli domů, bylo mi jasné, že je to nejkrásnější koťátko na světě. V dalších týdnech jsem začala shánět literaturu o tom, jak se takové koťátko krmí a vychovává, co všechno pro něj připravit, jaké misky, hračky, pelíšek atd. Celé dny jsem si v těch chytrých knížkách četla, dokonce jsem se začala cítit odbornicí na výchovu koček v Čechách.
A tak jsme si v listopadu pro kocourka jeli, už jsme ho několikrát navštívili a líbil se nám čím dál víc. Jen jsem si prosadila, že se musí jmenovat jinak a začali jsme mu říkat Lumpík.
Jožka a Honza ,kteří nám ho dávali a naučili ho, jak se krmit z misky a kam chodit čurat a měli doma jeho tátu i mámu, nám ho předávali jako vlastní dítě. Jožka mu dala do tašky Pribináček, Wiskas pro koťátka, myšku na hraní a chrastící míček a mně zahrnula instrukcemi, až mě hlava brněla. Lumpíka jsme uložili do Vendova vlněného kulicha, držela jsem ho v náručí a jeli jsme. Teď už byl konečně náš.
Netušila jsem kolik radosti a pohody nám tohle chlupaté klubíčko přinese. Byli jsme zvědaví, jak se mu bude líbit nový domov, jestli se mu nebude stýskat po mámě ,kolik asi loužiček a hromádek budu uklízet než si zvykne. Ale byli jsme překvapeni, že mu bylo sedm týdnů a byl dobře vychovaný. Párkrát jsem ho odnesla na jeho kočičí záchod a asi po dvou hodinách v novém domově se tam vyškrábal sám a slavnostně se vyčural. Tím si mě koupil a v duchu jsem Jožce děkovala, že ho tohle naučila. Kde má misky s jídlem a vodou si také zapamatoval velmi rychle a začal se vydávat na výzvědy po celém bytě.
Trochu jsme se báli, jak bude vypadat první noc bez mámy a tak jsem ho vzala do postele, Lumpík se ke mně přitulil a spal až do rána. Můj život dostal nový smysl, ale o tom zase příště.