O tom, že jako nadějný houslista dostal stipendium od jedné princezny, že si v zákopech první světové války psal deníček, jak touží přežít. O tom, jak za okupace učil ilegálně ruštinu. Něco z toho jsem se dozvěděl od matky, ale zdaleka všechno ne.
Žije-li váš otec nebo ti, kteří ho znali, zkuste si s nimi popovídat, co se dělo, když jste třeba ještě nebyli na světě. Možná se vám odkryje nejeden příběh, který bude pro vás o to silnější, že to byl právě ten váš tatínek. (Pardon, totéž platí pro maminky).
Já nedávno mohl připojit k tomu, co jsem již znal, jednu krásnou událost. Něco vezmu zkráceně. V roce 1946 přišla do našeho domu v Náchodě rodina pana T., vlastně jen matka Charlotte se dvěma malými dcerami. Byly to Češky (nevím zda i matka), ale utekly z bývalé Velkoněmecké říše, z Kladska, kterou v té době obsazovali Poláci podobně jako my české Sudety. Poláků se tam všichni báli, protože mezi nimi bylo mnoho všelijakých mstitelů a lupičů, asi jako u nás. Ta rodina, s českým jménem, které však připomínalo německé slovo, byla původně ze Žďárek. Pan T., nebo už jeho otec, se vyučil pekařem, ale protože v malých Žďárkách (v současnosti 558 obyvatel) bylo příliš mnoho pekařů (chápete to dnes?), tak šel do sousední vesnice, do Čermné. Ono to bylo sice za hranicemi, ale tehdy, dávno před válkou, tohle vůbec nikdo neřešil, teda kromě pašeráků a celníků. Hranice byly běžně prostupné, dokonalý Schengen.
V Čermné se mu dařilo, tak si tam snad i dům postavili, obchod vybudovali a lokálně poctivě podnikali, jak to tehdy bývalo. Pak však přišel pan Hitler (ta svině) a hranice se později uzavřely. Už nebylo možné volně přecházet a navíc každý, kdo nebyl Němec, ale bydlel na území Říše, nebo aspoň v tom Kladsku, se musel rozhodnout: buď ze země odejde, anebo požádá o německé občanství. Bylo to v době, kdy nikoho nenapadlo, jak to všechno o mnoho let později dopadne, a protože tam rodina měla veškerý svůj majetek, vzkvétající živnost, přátele atd., tak bylo celkem pochopitelně, že si pan T. zvolil německé občanství. Nepřestal být Čechem, protože národnost zůstane navždy, to až v posledních letech se ultraliberálové třeba každý den cítí být jiné národnosti a pak z toho při sčítání lidu vznikají fantasmagorické zmatky. (Udržet si svou národnost považuji za základní ctnost a museli by mě hodně dlouho mučit, abych prohlásil, že jsem vlastně Hotentot, v úterý Němec a ve středu Rus).
Takže pan T. se stal Němcem jen svou státní příslušností, úřady mu dokonce změnily jméno z Františka na Franze, avšak jejich život pokračoval až do válečných let. Tehdy Říše nařídila, že všichni Němci v určitém věku musí nastoupit do wehrmachtu. To byla těžká rána pro Franze, pro jeho rodinu i pro jejich živnost, ale nedalo se nic dělat. Obyčejný člověk nezačne někam utíkat, ani neměl kam, nepůjde k partyzánům, žádní tehdy nebyli, a i kdyby… Prostě nastoupil tak jako miliony jiných Němců a snažil se nějak přežít. Než se začnete smát, tak si tu hrůzu představte: když přijel z fronty na dovolenou domů, strčil si úmyslně ruku do mlýnku, tuším na mák, a prudce točil, dokud neomdlel. Udělal to kvůli tomu, aby nemusel zpět na frontu. Udělal to kvůli rodině a protože chtěl přežít.
Později však musel znovu nastoupit a dostal se až na ostrov mezi Francií a Anglií. Tady není jasné, o který ostrov šlo a zda tam byl ještě v posádce, anebo až v zajetí. Nejspíš to byl ostrov Guernsey anebo Jersey. Ono to zní podobně a dcery pana T. si přesně nevzpomněly. Zvlášť dobře opevněný německým vojskem byl Jersey, který také byl osvobozen jako jedno z posledních míst v Evropě (9. května 1945). Takže jej nejspíš spojenci zajali přímo na ostrově a umístili do zajateckého tábora.
Právě jsem si všiml, že vlastně vyprávím příběh někoho úplně jiného než svého otce. Ale přece i František byl něčí táta a dcery na něho vzpomínají. Tak teď už, co jsem se dozvěděl o svém tátovi: Když ta rodina přišla do Náchoda, tak neměla nic. Vlastně jen to, co unesla, možná měli trakař, nevím. Takže moji rodiče jim půjčili nádobí a všechno ostatní, co rodina k životu potřebovala. Obě jejich dcery (při příchodu jim bylo 9 a 11 let) se staly mými „chůvami“ a se mnou a s mou sestrou trávily mnoho času.
Avšak to hlavní se dělo jinde. Paní T. se dozvěděla, že příslušníci wehrmachtu, kteří nebyli národností Němci, by se mohli ze zajetí vrátit dřív a také mohli pobývat v táborech s mírnějším režimem. A táta neudělal nic jiného, než že „vyreklamoval“ Františka ze zajetí. Táta uměl výborně německy, doma měl psací stroj a telefon, měl zkušenosti s jednáním s institucemi a dostatek vytrvalosti. Po nějaké době a na základě telefonování s úřady a korespondence, kterou vedl s francouzským konzulátem, se mu podařilo dosáhnout toho, že Františka propustili dříve a on se vrátil k rodině – nyní již do Náchoda. Ztratili živnost, majetek, naštěstí našli – v mých rodičích - vlídné sousedy.
Představte si, že se naše zcela nepříbuzné rodiny po 30 let každoročně navštěvovaly! Na první svátek vánoční. Rozsvítili jsme svíčky. Paní Charlotte zpívala Gounodovu Ave Maria a Tichá noc, svatá noc (zpívala samozřejmě Stille nacht, heilige nacht…). Táta ji doprovázel na klavír a všichni jsme byli dojatí a šťastní.
Tak vidíte, celé vyprávění o mém otci se nakonec smrsklo na ten jediný, předposlední odstavec. O obyčejném dopisování a telefonování. Co jsem tím vším chtěl říct: že ani pořádně nevíme, co naši rodiče vykonali – malého i většího – ve prospěch jiných lidí. Že jim to tehdy přišlo normální a obyčejné? Možná ano, ale pro nás to je důležitý střípek do mozaikovitého obrazu vlastních rodičů. I vy přidávejte kamínky do své mozaiky. Vaši rodiče mají právo, abyste je znali. A vy taky.
P.S. Fotky k tomuto příběhu nemám, tak nabízím maják u ostrova Jersey (fotil Henry Barnes, Unsplash).
