Přiznávám, že už nějakej čas se v tom parku snažím víc poslouchat povídání pejsků než nás lidí. Důvod je jednoduchej, my totiž meleme furt to samý, oni ani náhodou. My říkáme banality, reprodukujeme kdejakou blbost, co jsme slyšeli v televizi, předvádíme se, naparujeme, chceme být vtipní, oni jsou věcní a upřímní. Takže třeba jedním uchem slyším, jak paní Oskarová říká panu Harymu: „V těch dnešních mladých lidech skutečně není kouska slušnosti a ohleduplnosti,“ zatímco druhým uchem zaznamenávám, jak voříšek Maxim láká dobrmanku Kity, aby se spolu šli válet v báječně uleženém lejnu, které on před chvílí objevil.
Tady musím upozornit, že paní Oskarová, ani pan Hary, se tak nejmenují, já jejich lidská jména ani neznám, ona je paničkou kokršpaněla Oskara, on patří ke zlatému retrívrovi Harymu, což je mimochodem nejlepší kamarád mýho Boba. Neznám občanská jména ani většiny dalších spoluparkovníků, jsou to prostě paní Luisová (její Luisa je jorkšírka), paní Rockyová (baset Rocky je nejlínější pes na světě), pan Delon (podle věčně rozchechtaného křížence čehosi s čímsi), pán a paní Sněhurkovi (francouzská buldočka) a tak dále, odhaduju, že při ideální účasti v plném počtu by nás mohlo být tak patnáct dvounožců a cca dvacet čtyřnožců.
Jak už bylo řečeno, psí konverzace je daleko zajímavější a poučnější. Žádné povrchnosti, žádné zdvořilůstky, oni řešej skutečné problémy. Třeba včera odpoledne jsem slyšel, jak si Luisa stěžuje dalmatinovi Čárlímu: „Přestanu spát s paničkou v posteli, ona začala používat sprchovej gel, kterej děsně smrdí meruňkama. To se nedá udejchat.“ O kus dál vyprávěl knírač Robert boxérovi Benymu jak ukradl kocourovi odvedle oběd a zjistil, že „…do našince perou granule a ten umňoukanej nafoukanec si žere masíčkový konzervy.“ Jinde se zase míšenec Čert trpce a ustrašeně svěřoval Rockymu, že u něj doma se už dvakrát mluvilo o jeho kastraci. No a víte o čem v té samé chvíli mluvili lidé? Paní Sněhurková s paní Sárovou (půlroční Jack Russell teriérka) vážně řešily, jestli Táně a Patrikovi v seriálu Ordinace v růžové zahradě vydrží manželství, pánové Hary, Sněhurka a Čert debatovali, zda Slavie prodá hráče Provoda už letos, nebo až napřesrok, pan Delon sděloval paní Rockyové a paní Oskarové, že si musí každý druhý den obrousit ztvrdlou kůži na patě.
Někdy se odposloucháváním pejsků dozvídám i věci intimního rázu. Třeba, že paní Sárová hodila po panu Sárovi popelníkem, neboť řekl o její matce, že je největší drbna na Praze dvě. Nebo že pan Čert sice doma poslušně drží odtučňovací dietu, ale na tajňačku chodí do řeznictví na Vinohradské na ovar. „Vždycky mě přiváže hned u dveří a já jsem pak normálně zfetovanej,“ sděloval Čert Rockymu a Maximovi.
Nejpilnější prozrazovatelkou tajných informací je ovšem Sněhurka. Její panička a páníček zásadně choděj venčit spolu a na zpáteční cestě prej vždycky někomu řádně umejou pr…, chci říci zadek. A Sněhurka to pak ve svý bezelstný upřímnosti všem příslušnejm pejskům vykecá. Mému Bobovi například řekla, že podle názoru Sněhurkovic famílie jsem asi pěknej špindíra, když chodím v těch nevypranejch džínách, Delon se dozvěděl, že jeho pán je ubrečenej hypochondr, paní Oskarová to zchytala za to, že předvádí, kolik má bot a kabelek, pan Hary prej nemá v hlavě nic jinýho, než ten pitomej fotbal. A tak dále, manželé Sněhurkovic jsou spravedliví, nevynechaj prakticky nikoho.
Naštěstí jsou pejskové noblesně nad věcí a lidský názory se jejich dušiček vůbec nedotýkají. Bobánkovi nevadí moje „jetý“ džíny, Hary miluje svýho fotbalovýho maniaka, Čert svýho tlusťocha, Oskárek svou marnivou paničku. Vlastně mají v sobě tolik lidskosti, o jaké se nám ani nesní. Možná bychom naopak my lidi měli mít v sobě víc pejskovství.
