Před lety jsme se vypravili naší Škodou Favorit na poměrně dlouhou cestu. Namířili jsme si to nejdříve na Costa Bravu do Blanes ve Španělsku, kde jsme měli zajištěno ubytování na dvou místech – to abychom se příliš dlouho nikde neváleli a mohli toho víc vidět a poznat... Má zřejmě nezničitelná vzpomínka, která mi asi zůstane navždy zachována, je na ucpanou dálnici kdesi, kolem samé pro nás zahraniční vozy a my Češi s naším Favoritem veprostřed středem všeobecného zájmu okolostojících …prohlíželi si nás totiž jako nějaká cizokrajná zvířata a zajímalo je pochopitelně nejvíc naše auto. Zatímco oni si trůnili v tom vedru se zavřenými okny a v klimatizaci, my měli okna dokořán, dusili se vedrem a chvílemi jsme okna vylepšovali ručníky, aby do nás slunce tak nepralo. Já přemýšlela, jestli vůbec přežijeme, jestli se vůbec navrátíme domů a nebudeme zde, v cizině, usmaženi na dálnici…
Přesto na naše česká auta nedáme dopustit. Spolehlivě nás vždycky dovezla přes hory a doly tam, kam jsme měli namířeno. A že jsme jim dávali zabrat ! Nejdřív stará tisícovka MB vypůjčená od rodičů, pak stodvacítka, dále Favouš, jak jsme mu rozverně říkali a později taky už klimatizovaná Octavia. A nejlepší to vždycky bylo v kopcích – tam jsme totiž suverénně vedli, zatímco někteří odpadávali na odpočívadlech, my vždycky vyjeli všechno na jeden zátah (zpočátku samozřejmě vždy s notnou zásobou náhradních dílů) a vedli jsme obvykle celou kolonu.
Nejvíc se Favouš osvědčil tenkrát ještě za tmy ve Španělsku (vyjeli jsme kvůli vedru dost brzo), a to při šplhání serpentinami hornatou Andorrou. Měla jsem docela strach, sami v Pyrenejích, ve tmě, samé zatáčky a šplhání do hor a samozřejmě nikde nikdo. Před námi byla vytyčena daleká cesta přes Francii zpět domů, takže jsme Andorrou v podstatě profrčeli a hlavním městem, které se nazývá Andorra la Vella, prolétli v klusu. Majestátní příroda, všude kolem hory a louky, nahoře na planině, kde jsme zastavili, potulující se nádherné sametově hebké, světle hnědé kravky s velikýma očima a menší koníci, kteří se nechali krmit i pohladit. Tak zůstane v mých vzpomínkách Andorra.
Andorra je knížectví, které je o něco menší než Praha. Z Costa Bravy k ní vede cesta dlouhá kolem 100 km. Lesy Andorry jsou z černých borovic. Kromě Vatikánu je to jediný církevní stát světa v nynější době. V čele tohoto ministátečku stojí dva muži – španělský biskup ze Seo de Urgell a francouzský prezident. U sochy biskupa jsme se stačili vyfotit. Jen 29 % obyvatel jsou přímo Andořané, kteří patří k etniku Katalánců. Katalánština je také úředním jazykem. Přes 50 % lidí je ovšem příslušnosti španělské a 8 francouzské. Suverénním státem je Andorra až od r. 1993 (my ji navštívili v roce 1994). Nemá ani letiště, zato nulovou spotřební daň a je cílem koupěchtivých turistů. Po celé zemi jsou roztroušeny románské stavby a nalézají se tam ledovcová jezera, která by určitě stála za shlédnutí. Ale nelze stihnout všechno a my nebyli bohužel Hanzelka&Zikmund, své cesty jsme podnikali pouze v rámci svých dovolených, takže jsme byli neustále honěni časem.
Ještě malý dodatek pro zajímavost - z Pyrenejí pochází krásný pyrenejský bílý horský pes, který je prý největším z pasteveckých psů. Kdyby bylo na mně, přivezu si ho jako suvenýr…
Zajímavá vzpomínka mi zůstala ještě na španělsko-francouzskou hranici (to když jsme jeli na Costa Bravu) – tyčila se tam totiž krásná citadela, či přímo skoro mayská pyramida, kam jsme ovšem nebyli v tom vedru schopni vyšplhat, museli by mi hodně zaplatit, abych tam tenkrát vylezla, ale dodnes mne mrzí, že jsem to neudělala, protože na pravou mayskou se už rozhodně nedostanu.
A pak následoval už jen sešup do Francie, jízda po pobřeží a cestou směrem k Lyonu ubytování kdesi ve Formuli, kterou jsme často využívali, protože k přespání byla perfektní. No...kdeže ty časy jsou... :-))