Vzal jsem si auto, elektrokolo, elektrokolo manželky, jo a taky manželku, a všichni jsme jeli do obce Díly, kterou na mapě sotva najdete.
Je to hornatý kraj s rozsáhlými lesy, protkanými desítkami pěkných asfaltových cest, v minulosti plný malých vesnic a směrem do vnitrozemí se otvírající jako náruč vlídné babičky. Je to kraj Chodů, kraj Jana Koziny a Jindřicha Šimona Baara. Na ty dva narazíte všude, jistě jsou na ně místní lidé pyšní.
Cestování na kolech, i když s motorovou přípomocí, je v horských terénech náročné. Musíte pořád šlapat, jinak vám motor nepomůže, a kolo je třikrát těžší než moderní mechanické. A jestliže potřebujete šetřit baterii, tak se docela našlapete. To byl můj případ, poslední den se mně v kopci kilometr před hotelem Sádek vybila baterie, tak jsem s těžkým kolem bojoval jak ve vrchařské prémii na Tour de France. Elektrocyklisté, kteří nebydlí právě v Polabí, to možná znají.
Tak co jsme všechno viděli?
Přes den panovaly třicítky, ale v lesích a v 700 metrech bylo příjemně. Vyjeli jsme na nejvyšší kopec Českého lesa Čerchov (1041 m n. m.). Nahoře je hezky stavěná Kurzova rozhledna, ale tu vám neukážu, protože tu si můžete najít všude na internetu. Je tu totiž ještě jedna věž, kterou kdysi postavili vojáci. Všimnete si, že směrem do Německa je fortelně opancéřovaná /1/. Co je vevnitř, neví nikdo, nebo skoro nikdo. Asi se k ničemu nepoužívá, jen tu prostě je. Podobně jako několik vojenských budov, které jsou všechny v určitém stupni rozkladu, neboť se již skoro třicet let nevyužívají.
Co mne tam zaujalo, to byl rozcestník /2/, jaký vídáváte na různých kopcích a městech na celém světě. Také na Čerchově ukazuje, kolik kilometrů je odtud do Londýna nebo Reykjavíku nebo na Severní pól. Ale je tu něco navíc. Cedulka „Praha 141 km“ a na opačnou stranu vedoucí cedulka psaná azbukou „Praga 141 km“. Pamětníci dobře vědí, o co jde. Je to narážka na srpen 1968, kdy jsme přemisťovali silniční ukazatele, aby hrdinná sovětská armáda nevěděla, kudy jet „na pomoc Praze“.
Nahoru jsme se šplhali brutálně strmou panelovou cestou, na kterou skoro nestačila ani elektrokola. Dolů to bylo o adrenalinu, protože na cestě bylo mnoho odvodňovacích žlabů, které nabízely legrační pády přes řídítka. Tam jsem ani fotil nemohl, protože to by byl článek in memoriam.
♣ ♣ ♣
Co vás zarazí i na první pohled do mapy, to je množství míst s nápisem „bývalé“ a jméno vesnice /3/. Desítky jich po válce z pohraničí zmizely. Postihlo snad Český les zemětřesení? Nikoliv. To lidově demokratická armáda je zlikvidovala proto, aby tam nemohli bydlet převaděči a agenti. Jak píšu, bylo to po válce a my se tady kolektivně báli, aby nám Bundeswehr a ostatní imperialisti nepřinesli do země svobodu a bohatství. (Trochu jsem to zjednodušil, ale je to podstata věci.) Už jen pohled na seznam u cesty je tristní. Lidé museli odejít a kromě kosených luk je všude plevel. Zbývající obce, jako třeba Nemanice nebo Rybník, jsou skoro bez života.
Právě jsme přijeli do Rybníka. Malá obec, ale tři restaurace – a všechny zavřené. Jen na jedné se pracovalo, ostatní byly jak po vymření. S majitelem jedné jsme se dali do řeči: „Otevřel bych hned,“ povídá, „ale není personál. Všichni utekli.“ A proč? „Pandemie. Šli do státního nebo do Německa.“ Tím otevřel jeden z největších problémů současnosti, problém (nechtěné) likvidace malého podnikání.
Jak víme, po mnoho měsíců byly zavřeny skoro všechny služby pro lidi, jen úřady makaly v plné polní. Plus výdejová okénka, jenže to v celkem zapadlé obci v jinak liduprosté krajině šlo těžko uskutečnit. A tak lidé z celé republiky mizeli z restaurací a z nejrůznějších služeb a nechávali se zaměstnat ve státních institucích a podnicích, které pochopitelně zavřené nebyly, anebo si našli práci v Německu. Šli za jistotou. Nedivím se jim, potřebovali práci, tak si ji našli. Nechtěli zůstat státu na krku v podobě nezaměstnaných a příjemců dávek. Nyní si nestěžujme, že nám chybí rozmanité služby a zboží, které dřív poskytovali, vyráběli či prodávali právě ti „malí podnikatelé“. Stát odcucává lidi soukromému sektoru už několik posledních let a tak, jak rozšiřuje počty úředníků a zvyšuje mzdy svým zaměstnancům, prohlubuje neutěšenou situaci těch, kteří se na ty úředníky a mzdy skládají, podnikatelů a zaměstnanců ve firmách. Cesta zpátky ke štíhlejšímu státu a neuplácení zaměstnanců bude obtížná, ne-li nemožná. Uvidíme po volbách.
Mužům musí znít poeticky název obce Pivoň /4/. Skutečně existuje a je tam obrovský augustiniánský klášter /5/. Na fotografii vidíte, že byla opravena část střechy, ale celkově se tam nepracovalo a obávám se, že už na to nikdo nemá síly, hlavně ty finanční. Dočetl jsem se, že klášter byl přeměněn na zámek a že je ve vlastnictví spolku Aurelius. Tak uvidíme, já bych odhadl, že stačí počkat do 22. století a rozsáhlý objekt bude opět otevřen.
Jak napsal spolek Aurelius, „po roce 1945 v někdejším klášteře sídlila armáda, později vojska ministerstva vnitra… a poté, kdy budovy připadly státnímu statku, došlo k tak rozsáhlé devastaci…, že předčila devastaci husitskou i švédskou“. A to už něco znamenalo. Pár českých socialistických zemědělců udělá víc škody než husitská a švédská vojska! Jeden z největších klášterních komplexů jakoby se ztratil.
Něco však vzniklo a přetrvalo. Hluboko v lese jsme našli pomníček věnovaný americkým vojákům, kteří padli 1. května 1945 při osvobozování tohoto kraje. S původně prostým nápisem: „Thank you, boys. Děkujeme, chlapci“ /6/.
Sjeli jsme i do podhůří, navštívili výbornou restauraci u rybníka Babylon, pomník Koziny a další turistické zajímavosti. Autor neodolal a nechal se chvíli hlídat pravým chodským psem /7/.
Nakonec jsme se dostali do městečka s dobrou restaurací a se zámkem, který se snad po částech opravuje /8/. Měl by to dnes být hotel, ale vypadá mimo provoz, tak nevím, jak to dopadne.
A hádanka: Když byl vyhnán poslední šlechtic, tak se zámku ujala lidově demokratická armáda, čili zplundrovala ho. Chvíli ho mělo v držení ministerstvo školství a pak jej prodalo obci. Udělal jsem fotku a nechávám vás hádat, kde to je. Zámek proslul jako sídlo jednoho nižšího šlechtice, který tam někdy na konci 17. století uspořádal skupinovou přísahu poslušnosti obyvatel, kteří měli do té doby všelijaká privilegia (dneska by asi nepochodili, nikdo nemá cizí privilegia rád). Obyvatelům nic jiného nezbývalo, protože jejich šéf visel dva roky na popravišti v Plzni (dnes je tam pivovar!) a oni viděli, že se musí podrobit. Tak si prohlédněte fotku a kdo neví, tak se to později doví.
Celý kraj je velmi krásný i v detailech (viz kaplička v Caparticích /9/). Myslím si, že kdyby se tam pustil „udržitelný cestovní ruch“, jak se dneska úředně říká, nebylo by to vůbec špatné. Je to tam podobné jako třeba na přelidněné Šumavě nebo v Krušnohoří. Jenže to nejde. V celé horské části až k hranicím nejsou stravovací, ubytovací, informační a další služby. Proč ne? Protože tam nejezdí turisté. A proč tam nejsou turisté? No protože tam nejsou ty služby. Dokonale začarovaný kruh. Asi existují lidí, kteří nechápou, jak by se to celé dalo řešit. Jak zvýšit počet turistů, hlavně pěších, cyklistů a lyžařů, když tu nejsou služby, a jak tu mít služby, když tu nejsou ti turisté. Řešení je v tom, že pomůže stát. Měl by dotacemi a půjčkami pomoci lidem, kteří ty ubytovací a stravovací služby chtějí a mohou zajistit, a měl by si vzít na starost propagaci Českého lesa. Za několik málo let se sem přeleje pár tisíc návštěvníků odněkud ze Šumavy a z Českého ráje. Takřka liduprázdný kraj se stovkami kilometrů kvalitních lesních cest a s mnoha kouzelnými přírodními krásami by ožil a ulevil by přetíženým oblastem. Vláda by ale musela chtít podpořit místní podnikání, a něco takového jsme v posledních letech fakt neviděli. A nebojte se, že by tu bylo někdy přelidněno. Je to obrovské území s množstvím lesů, lesních cest a nezbytných pramenů vody, která vás dokonale vzkřísí – stačí nastavit ústa /10/.
Ještě musím zmínit hotel Sádek v malé obci Díly, kde jsme se ubytovali a pojídali výborného pstruha /11/. Před 13 lety jej získali manželé Jarošovi z Prahy a od té doby jej zvelebují a provozují. Poučná je historie. Původní hotel postavili na konci 70. let občané v rámci Akce Z – svépomocí, brigádnicky, pospolitě. Většina z nás tu dobu pamatuje. Postavili si hotel s nadšením a pravou chodskou sveřepostí. Hotel měl tehdy 10 pokojů se společnými sprchami a záchody. K ní postavili ještě obrovskou tělocvičnu, kterou by závidělo leckteré velké město.
Po roce 1989 si nemovitost kupovali a prodávali šmelináři, byla tam i ubytovna pro prostitutky, avšak všecko zkrachovalo. Pak hotel koupil místní podnikatel a započal velkou rekonstrukci. Měl na ni velký úvěr, bohužel se mu přestalo dařit v hlavním podnikání. Začal si půjčovat, avšak půjčky neustál. Nakonec dlužil společnosti, která si vynutila přepsání celé nemovitosti na ni. Pak již přijeli chlapci v kuklách, nemovitost zabavili a hotel zůstal nedostavěný.
Po třech letech dala tato společnost inzerát, že hotel prodá. Jarošovi jej koupili a do čtyř měsíců (!) zprovoznili. Hotel začali vylepšovat, přistavěli patro, vybudovali welnes s vířivkou, masážemi apod. a brzy se prosadili. Majitelé jsou dnes – diplomaticky řečeno – v mírně pokročilém věku a jen doufám, že hotel včas převezme třeba jejich syn, který má podobný podnik v Praze.
Na konec prozrazujeme městečko, v němž stojí zámek. Je to Trhanov, sídlo Wolfa Maxmiliána Lamingera, řečeného Lomikar. Ve skutečnosti mu Kozina to „do roka a do dne“ vůbec neřekl a nikam ho nepozval, ale protože Laminger zhruba za rok zemřel, dodatečně se na tuto událost pověsila celá krásná legenda. Nakonec proč ne? Celé národy jsou zvyklé žít hlavně ze svých legend a symbolů a běda, když jim to někdo naruší. Že ano?
