Není kam šlápnout, ale všude je veselo a menší děti přestávají mít přehled o tom, kdo je čí babička, dědeček, teta, strýc, vnuk, vnučka, neteř či synovec. Dospělí si zase pletou jména psů i dětí.
Jednu červencovou sobotu, když bylo vedro k zalknutí, se nás sjelo dvacet, z toho bylo šest dětí a k tomu dva psi. Takže slušný blázinec. Děti řádily neúnavně celý den. My dospělí jsme rezignovaně seděli ve stínu a v tom dusnu jsme se pohybovali jen velmi, velmi zvolna, a to pouze, když nebylo zbytí. Přestala platit jakákoli výchovná pravidla, kromě jednoho. Musí se zavírat branka u dvorečku, protože můj welsch teriér Dixi nesmí zdrhnout. To bylo jasné i malým dětem. Velká zahrada totiž není oplocená. Kdyby se mu povedlo utéct, měli bychom o zábavu postaráno až do noci. A už byl podvečer. Pomalu jsme se začali probírat k životu a rozdělili si úkoly pro přípravu společného grilování. Psi stále leželi polomrtví ve stínu. Jedinou známkou projevů jejich životních funkcí bylo lehké nadzvednutí obočí, když jsme kolem nich procházeli. Nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěli provést nějakou, byť sebemenší lumpárnu. Tím nás ukolébali k menší ostražitosti a ve chvíli, kdy jedna z neteří měla plné ruce nádobí a nedokázala za sebou branku zavřít bleskovou rychlostí, Dixi vycítil svoji šanci a tryskem vyrazil, prosmýkl se okolo její nohy a zmizel v polích.
Zpráva: „Dixi zdrhnul!“ se mezi námi roznesla bleskurychle. Celá rodina se okamžitě vyzbrojila piškotama a všichni členové rodiny rozvinuli na poli rojnici a snažili se vlídnými slovy a pamlsky přilákat psa. Ten ale velmi dovedně kličkoval a posléze zcela zmizel z dohledu směřuje k lesu. V tu chvíli se začal hroutit můj tatínek, který psovy útěky vždy těžce nese. Věděli jsme, že musíme jednat rychle, než budeme muset k tatínkovi volat lékaře. Zvolili jsme jinou taktiku. Rozdělili jsme se do všech světových stran, tak, aby každá část pozemku byla někým monitorována. Na poli zůstala jen maminka a tatínek zůstal na louce před ním. Začínalo se šeřit.
Ve chvíli, kdy jsme dětem chtěli vyhlásit noční bojovku - „Chyť Dixana“, se hajzlík objevil a byl lapen ve chvíli, kdy se špinavý a vysílený vrátil na dvoreček, aby se napil. „Máme ho!“ Tuto informaci okamžitě začal volat jeden člen rodiny na druhého, až se pomocí těchto tam-tamů dostala k tatínkovi na louku před polem. Ten chtěl rychle informovat maminku. V dáli zahlédl jakousi siluetu a v domnění, že je to ona, začal tím směrem mávat a volat: „Je to dobrýýýý, už ho mámeeee!“ Po chvíli k němu přistoupila zezadu maminka už se psem na vodítku a zeptala se ho, na koho že to huláká. Tatínek, který celou dobu volal na siluetu stromu, se lekl tak, že mu vypadly zuby. Do kopřiv. Vysokých do pasu. Auuu.
„Jindra ztratil zubyyyy!“ ozval se znovu tam-tam. Všichni se seběhli. Někdo přinesl srp, druhý hrábě, další rukavice. A zase bylo o zábavu postaráno.
Není nad rodinnou souhru a soudržnost.
