Když mohu se vracet k břehům řeky,
kde proud starým kamenům zpívá,
skály se prudce do vody noří
ženou tok hlubokým údolím,
zelené lesy voní harmonií,
nad nimi bleděmodré ticho pluje.
Kdy polední žár oči klíží,
omamně voní zlaté klasy
protkané rudou barvou máků,
krajina kolem tiše odpočívá,
sen usedá na víčka.
Mít křídla,
k výšinám blankytného nebe moci vzlétnout
a obdivovat talent přírody,
jež sladila oblek světa.
Mít křídla,
odlétnout tam kam nás srdce táhne,
za hvězdou kouzelnou co splní nám sen,
sen o štěstí a volnosti.
Kdy teplý vánek hladí tváře,
v úzkém korytě řeka na poplach zvoní,
obloha na nebi šedne,
obzor stříbrný blesk protíná, sen mizí.
Stříbrné kapky skalám čelo chladí,
ptáci si ve stromech šeptají,
les šumí, nespěchá nikam, nic netají, jen šumí.
Chtěla bych umět čarovat.