Chodí pravidelně na pivo s kamarádkami, na zahradě sama očesává meruňky a jablka. Zajímá se o dění v Česku i zahraničí, je aktivní na sociálních sítích. Ovšem nejvíce mě třiaosmdesátiletá Hana Novotná uzemnila poznámkou: "Na jaře musím s autem na technickou prohlídku. Pokud neprojde, asi si pořídím skútr."
Jak to děláte, že jste v tak neuvěřitelné kondici?
Ono to tak na první pohled vypadá, ale také mám své bolístky. Například pravou ruku někdy vůbec nemůžu zvednout nad hlavu, jak mě bolí rameno. Někdy mám bolesti takové, že mám problém sundat si triko. Ale jsem doma sama, tak to vždy nějak musím zvládnout. Také trpím na časté bronchitidy, ale je fakt, že se mi vážnější nemoci vyhýbají. Ale jinak se snažím pořád něco dělat, být neustále v pohybu, v nějaké činnosti.
Předpokládám, že jste se nechala očkovat proti nemoci covid-19?
Nenechala. Můj praktický lékař těm novým vakcínám nějak nevěří a já věřím jemu.
Nebojíte se, že byste se někde mohla koronavirem nakazit, když jste tak aktivní?
Co se má stát, stane se, je to osud. Ale samozřejmě se snažím dodržovat všechna ta základní hygienická opatření a věřím, že to nejhorší už máme za sebou.
Tak pojďme pryč od nemocí a zabrousíme do minulosti. Jak vzpomínáte na své dětství?
Já jsem měla velmi hezké dětství. Sice jsem se narodila v době, kdy začala druhá světová válka, ale měla jsem úžasné rodiče, kteří své malé holčičce dělali pomyšlení, takže na děství určitě vzpomínám moc ráda. Bohužel, v mých dvanácti letech tatínek zemřel, takže mě pak vychovávala maminka sama.
Když jste zmínila druhou světovou válku, pamatujete si z ní ještě něco?
To víte, že ano. Pamatuji si, jak jsme často museli běžet do sklepa při náletech, jak jsme si ve sklepě hráli na okně s ostatními dětmi, pamatuji si na rozbombardované domy v naší ulici. A hlavně si vzpomínám na to, že jsme měli z okna výhled na Vítkov a na tom kopci měli Němci postavené dělo a my jsme každý den sledovali, na jakou stranu to dělo míří, jestli zrovna nemíří směrem k nám. Nebo mám třeba hroznou vzpomínku na to, že nás jednou na ulici zastavil pán, který nesl něco zabaleného v uzlíku a na něco se maminky ptal. Máma mu rychle cosi odpověděla, a když jsem vyzvídala, co chtěl, říkala mi, že v tom uzlíku nesl ženskou hlavu, šel s ní na Národní výbor, aby zjistili, komu patří.
Bála jste se?
Určitě jsem se hrozně bála. Já jsem třeba pořád obhlížela naše vstupní dveře do sklepa, protože jsem slyšela, že Němci na Pankráci vyráželi dveře od sklepů, kde byli lidé schovaní, a tam je postříleli, tak já každý den prohlížela naše dveře a říkala jsem si, jestli by je také mohli prorazit. Ale také si vzpomínám na to, že mnohdy nebylo co jíst a že máma směňovala tabatěrky za mák nebo třeba za máslo a že jsme pořád jedli okurkovou nebo cibulovou omáčku, což dnes už asi zná málokdo.
Válka skončila a vy jste po obecné škole šla studovat...
Ano, maminka mě pak dala na ekonomickou školu, ale to mě moc nebavilo. Ale školu jsem dodělala a nakonec nás sedm nejlepších holek dostalo umístěnky na Ministerstvo národní obrany, kde jsem strávila dlouhých pětadvacet let. Pak jsem šla do civilu a dělala jsem pro zahraniční obchod. To už jsem byla vdaná a měla jsem malého kluka.
Ta hlavní pracovní nabídka, která ovlivnila váš život, ale přišla po revoluci...
Ano, v té době jsem už byla rozvedená, sama s klukem. Finančně jsme na tom nebyli dobře, měla jsem nějaké půjčky. Ale pak jsem narazila na inzerát jedné kosmetické firmy, že hledají obchodníka a slibovali velký plat. Šla jsem na pohovor, který trval asi tři hodiny, po kterém mi zástupce společnosti nabídl místo manažerky nejen s výborným platem, ale i služebním autem. Musím říct, že mi to tehdy vyrazilo dech. S pánem, který pohovor vedl, jsem dodnes v kontaktu, občas se i scházíme. Jsem mu velmi vděčná za tuto příležitost, která mi naprosto změnila život, byla to vlastně taková osudová pracovní nabídka.
Jak dlouho jste pro tu kosmetickou firmu pracovala?
Já pro ni dělám pořád. Tedy dávno už ne manažerku, ale pořád mám okruh svých zákaznic. Sice teď zpětně lituji, že jsem se vzdala pozice manažerky, ale holt jsem v jeden čas dala přednost muži před kariérou, i když to vůbec nestálo za to.
Poodhalíte něco víc?
Zamilovala jsem se do jednoho Itala, dokonce jsem se na půl roku do Itálie přestěhovala, naučila se jazyk a chtěla jsem se i znovu vdávat, ale pak jsem to vzdala a vrátila se do Prahy.
Nelíbil se vám život v Itálii?
Což o to, mně by se tam i líbilo, bydleli jsme blízko hranic s Francií, jenže ten pán, ačkoliv byl velmi bohatý, byl zároveň chorobně lakomý a žil hodně nudným způsobem života. Seděl pořád doma, nechtěl cestovat, chodit do společnosti, za kulturou a já jsem si uvědomila, že by mě takový usedlý život nebavil.
Takže jste se vrátila zpět do Prahy a znovu i ke kosmetice?
Ano, jen už jsem nemohla dělat tu manažerskou pozici, ale dál jsem pro Avon pracovala jako jeden z lídrů.
Vy jste také učila seniory pracovat na počítači...
Ano, to jsem se asi před patnácti lety přihlásila do společnosti Elpida, která počítačové a jiné kurzy pro seniory pořádala. Byli tam se mnou samí mladí ajťáci, tak jsem si pro sebe říkala "a jéje, kam jsem se to dostala". Ale paní ředitelka, která tehdy Elpidu vedla, byla ze mě nadšená a říkala, to je skvělé, že budete vrstevnice svých žáků, oni vám aspoň budou věřit, že se s počítačem opravdu mohou naučit pracovat. Byly to krásné roky a já se ještě dodnes s některými svými žáky scházím.
Jste aktivní na sociálních sítích, máte chytrý mobil, žijete velmi moderně, což je u vašich vrstevníků poměrně vzácné...
No, já mám na to takový názor. Člověk by se pořád měl učit něco nového, poznávat nové věci, protože jinak bychom mohli žít v jeskyni a být spokojeni na slámě. Připadá mi hloupé si třeba říct, že pračku nebudu používat, protože je moderní, to budu raději prát na valše. A tak je to i s počítači nebo mobily. Já je hodně používám, sleduji, co je nového ve světě, sleduji politiku, nebo si třeba opakuji italská slovíčka...
Prostě neumíte se nudit, je to tak?
To rozhodně ne. Já musím pořád něco dělat. Buď jsem na zahradě, nebo si něco čtu, vyřizuju maily, sleduju internet. Já se opravdu nenudím, já na to nemám čas. Ono je známo, že z nudy jsou pak problémy. To pak člověk dostává chmurné myšlenky, třeba na to, co by se stalo, kdyby se mu z ničeho nic udělalo špatně...
Bojíte se toho, že by se vám mohlo něco stát?
Ale samozřejmě. Už jednou se mi stalo na zahradě, když jsem dlouho česala jablka a měla jsem pořád zdviženou hlavu, že se mi zatmělo před očima, upadla jsem a skončila v nemocnici. To jsem pak ležela na pokoji s lidmi, kteří na tom byli ještě mnohem hůř než já a mně se zdálo, že smrt je blízko, že se z té nemocnice už nikdy nedostanu domů. Od té doby mívám občas strach, že kdyby se mně doma něco přihodilo a neměla u sebe mobil, nedovolám se pomoci.
Máte nějaký sen či přání, co byste chtěla ještě zažít, třeba někam se podívat do zahraničí?
Ani ne, já jsem docela dost cestovala, po Česku i v zahraničí, chodila jsem často po horách, památkách. Takže já už mám splněno. Mám pořád, co dělat, mám kamarádky a jen pevně doufám, že mi ještě zdraví nějaký čas vydrží.