Před přijetím na obor herectví na pražské DAMU se Vám podařilo vystudovat obor fyzika a základy techniky na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Co Vám toto studium dalo? Pomáhá Vám určitý racionální přístup v herecké práci?
Rozhodně nelituji toho, že jsem před DAMU studoval něco jiného. Dalo mi to schopnost analytického uvažování i schopnost vzít do ruky nářadí a něco opravit. To se u divadla hodí vždycky. Zpočátku jsem ale musel hledat rovnováhu mezi tím racionálním a iracionálním ve mně. V herectví se to, myslím, dost hodí, když dostanu komplikovanou roli, na kterou nestačí jen přirozená spontaneita. Například teď mám na repertoáru roli Einsteina a tam jsem využil i něco z fyziky. A takových rolí, které vyžadovaly racionální přístup, jsem dostal docela hodně. Mám to rád.
Zabýváte se dlouhá léta dabingem. Vaším hlasem mimo jiné hovoří Lord Voldemort ve filmech o Harry Potterovi. Byla to zábavná práce a co si myslíte o příbězích Harryho Pottera a světě v němž se pohybuje?
No, on toho Voldemort moc nenamluvil, ale bylo to dost zábavné. U takových velkofilmů si producenti dost hlídají, aby i dabing odpovídal kvalitou originálu. Na Potterovi vyrostl můj starší syn. Začal ve stejném věku a čekal na každý nový díl. Ten si taky nejdříve přečetl, což jsem samozřejmě vítal. Dokonce si ho pak četl i v originále, takže to v jeho vývoji hrálo docela velkou roli. Je to vlastně moderní pohádka, která tak trochu „stárne“ se svými prvními čtenáři nebo diváky. Věčný souboj dobra se zlem.
Jaký význam podle Vašeho názoru mají v současném světě audioknihy, jejichž tvorbě se také věnujete? Kterou z nich máte nejraději a doporučil byste ji našim čtenářům?
Hodně se před časem mluvilo o tom, že se málo čte. Je to také změnou životního stylu. Audioknihy často poslouchají lidé při jiných činnostech, kdy nemají na samotné čtení čas. Přesto si tak dopřejí literární potěšení. On je to takový mezistupeň. Při čtení knihy se vám otvírá fantazie, která vám k tomu dodává představy. Audiokniha už trochu té možnosti ubere, ale pořád to není film, který vám to dodá hotové. Proto jsou v oblibě. Vybíral bych těžko jednu z těch, které jsem načetl, protože jen za covidové období jich bylo už asi patnáct. Naposledy například Skoromodlitby K. Čapka od Martina C. Putny. Velmi zajímavé jsou také třeba Vídeňské zločiny. Z těch starších bych určitě volil Už je tady zas. To je legrační fikce o tom, jak se Hitler probudí v současném světě a je napsaná v ich formě, takže jsem si tak trochu zahrál. A moc rád mám knihy Jaroslava Žáka Konec starých časů a Na úsvitě nové doby. S humorem, na který jsme zvyklí třeba ze Školy základ života, popsal únor 48 na malém českém městě a je to úžasné.
Televizní diváci Vás často viděli jako průvodce dokumentů o naší přírodě a historii. Připravuje se nějaký nový pořad obdobného zaměření? Kterou část Česka máte rád a je některá historická postava našich dějin, kterou máte v oblibě?
Abych to upřesnil, byl jsem postupem let průvodcem tří cyklů. Tím prvním byli Mistři českého animovaného filmu. To už je dávno. Pak jsem byl průvodcem Národních klenotů, což byly naše památky UNESCO a v druhé sérii památky, které usilují o zápis na tento prestižní seznam. Mezitím jsem ještě prováděl cyklem Naše zvyky a tradice. Momentálně v tomto oboru nic nového nechystám. V Čechách mám oblíbených míst více, ale některá jsou spojena s rodinou, jako třeba chalupa na Šumavě, nebo s přáteli, což je třeba Pálava nebo Znojmo. A jako člen Divadla Járy Cimrmana musím logicky odpovědět, že on je mou oblíbenou postavou našich dějin.
Hostujete mimo jiné i na jevišti Divadla Ungelt. Můžeme Vás tam vidět v inscenaci amerického autora Marka St. Germaina Taneční hodiny. Toto představení budete hrát 9. září ještě na letní scéně a od 21. září již na kamenné scéně Ungeltu. Jak se Vám spolupracuje s týmem tohoto divadla? Má opravdu Ungelt specifického ducha, o němž většina divadelníků hovoří?
Určitě je to velmi specifické divadlo. Začíná to velikostí scény. Spíše tedy malinkostí. Je to nejmenší jeviště, na kterém jsem kdy hrál. Tomu pak odpovídá styl práce a zážitek, který to dopřává nám i divákům. Moc mě to těší.
Ve hře Taneční hodiny představujete podivína s Aspergerovým syndromem. Jde o poruchu autistického spektra, která je příčinou potíží v komunikaci. Čím je Vám tato postava blízká?
Ona je to hlavně velmi milá postava ve velmi dobře napsané komedii. Je to postava, které musíte od začátku fandit. To je základ pro to, aby měl herec velké potěšení z práce.
Studoval jste nějak chování těchto lidí?
Samozřejmě. To je v takových případech nezbytné. Když hraju postavu s nějakou diagnózou, nebo profesí, dost mi záleží na tom, aby si nikdo neřekl, že tak to není možné. K téhle postavě mi pomohla nejvíce jedna kniha a jeden konkrétní člověk.
Téměř dva roky náš život poznamenala pandemie koronaviru. Co vám Covid-19 vzal, nebo možná i dal?
Nebudu mluvit o tom, že mi vzal výdělek. To je nakonec vedlejší. Nevzal mi naštěstí nikoho blízkého. Vzal mi čas, kdy jsem nemohl dělat práci, při které jsem šťastný. Zároveň mi dal čas na to, abych zvolnil, dodělal i dlouho odkládané věci a myslím, že jsem si trochu srovnal priority. Řekl bych, že si víc vážím volného času se svými blízkými.
Na čem právě pracujete a na co se těšíte s přicházejícím podzimem?
Momentálně se připravuji na takový malý oříšek v rozhlasu. Je to postava s Parkinsonovou nemocí. Nových věcí mám pár za sebou a před sebou, doufám, konečně regulérní hraní v divadlech. Mělo by to stačit, protože se to před námi rok a půl valí jako sněhová koule. Některá představení byla až čtyřikrát odložena. Tak se těším, že to doženeme.
