Emigrant - díl čtvrtý

Emigrant - díl čtvrtý

12. 12. 2012

Po skončení filmu Řeka čaruje spolu ještě chvíli poseděli a Dušan pak Aničku doprovodil domů. Vrátil se před půlnocí a hned šel spát. Co se dělo té osudné noci, o tom nic nevěděl a byl asi jeden z posledních v Československu, který se to dozvěděl až další den dopoledne.

Je ráno 21. srpna 1968. Ráno, je spíš již dopoledne. Probouzí jej vyhrávání městského rozhlasu. Pořád něco hlásí, slyší něco o okupaci, neví však o co jde. Mrkne na hodinky, bude skoro devět, najednou slyší velké vyzvánění zvonku u dveří. Zvonění se několikrát opakuje, jde ještě v nočním úboru otevřít. Za dveřmi stojí sousedka, ruce sprásknuté nad hlavou. „Ježíšmarjá, Dušane, co budeš dělat, vaši jsou v Rakousku!“ „No a co, vždyť už jsou tam skoro týden.“ „Ty nic nevíš, Rusi jsou tady, v noci nás přepadli, panebože toto dopadne, toto dopadne."

Nevěří svým vlastním uším. Sousedka dále lamentovala, mezitím přišel brácha pozdě z noční a vyprávěl podrobnosti, co zjistil v práci. Nakonec se ještě ve dveřích všichni shodli, že vlastně nemohou zatím dělat nic, že jim nezbývá než čekat, jak všechno dopadne. Dušan šel rychle pustit televizi, která naštěstí ještě vysílala. Byly tam záběry z okupované Prahy a zprávy se valily jedna za druhou, hrozilo však každou chvilku přerušení televizního vysílání. Když už nemohlo vysílat jedno studio, podařilo se technikům ještě spojit jiné, některé z krajových. Začal všechno nahrávat na magnetofon, když přestala vysílat televize, poslouchali zprávy z rádia. Brácha pochopitelně ani nešel spát, mezitím přišlo několik kamarádů. Šli ven, vyslechli nářky i ostatních sousedů, jedna stará trhlá baba z vedlejšího domu vykřikovala: „Zlatí sovětští chlapci, konečně jsou tady, však oni už s tou kontrarevolucí zatočí, však už bylo na čase.“ Z některého okna se ozvalo: „Táhni do háje ty stará komunistická bréco, kdo má to tvoje bolševické skučení poslouchat.“

Oni se k okupaci s kluky postavili po svém. Našli několik sovětských praporků, které se při různých výročích vyvěšovaly do okna, roztrhali je na cáry, podpálili a nakonec ještě všichni počurali. Začali prožívat okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, nadávali, nadávali dospělí, nadávali nekomunisti i někteří komunisti. Rozhlas celý den vysílal písničku, kterou proti okupaci složil Petr Ulrych ještě v noci, národ se chtěl postavit na odpor a oni také nechtěli zůstat pozadu. Narychlo též složili písničku proti okupaci a zpívali si ji při kytaře na melodii písně Masaryk nás svolává. 

Státní hranice byly uzavřeny, rodiče se nemohli dostat zpět z Rakouska, a oni se s bráchou nemohli dostat za nimi. Později však Dušan zjistil, že by se to dalo zařídit, ale to již bylo pozdě. Jejich otec trávil zbytek pobytu ve Vídni u rádia a na konzulátu ČSSR a zase zpátky u rádia, nikdo pořádně nevěděl, co se doma děje, tak pochopitelně o ně měli strach a po znovuotevření hranic se vrátili prvním vlakem, který byl vypraven po několika dnech z Vídně do Břeclavi. Dušan jim však málem vynadal, proč tam nezůstali, že by je tam časem za nimi stejně museli pustit. Teprve později pochopil, co museli zažít strachu a nejistoty. O nastalé situaci je podrobně informoval jeden z nejbližších spolupracovníků ministra zahraničích věcí ČSSR Jiřího Hájka, když se za nimi zastavil ve Vídni. Měl je podle původní domluvy vzít zpět domů autem, neboť byl v té době služebně ve Vídni. Seznámili se s ním prostřednictvím amerického strýce, se kterým se zase on seznámil na nějakém kongresu v USA.

Později jej strýc navštívil v Praze při své cestě do ČSSR a od té doby si vyměňovali různé odborné časopisy a publikace. Paradoxem bylo, že pan inženýr měl kvůli tomu potíže s StB a strýc také doma potíže s CIA. Dušanovo setkání s náměstkem pana ministra proběhlo za poněkud komických okolností. Byl na návštěvě u babičky, kam měl přijet v nejbližší době také strýc z USA. Byl někde na verandě a babička se pokoušela marně zatopit v kuchyňském sporáku, aby mohla připravit oběd. Ten den jí to prostě nějak nechtělo hořet. Zavolala na Dušana, aby jí donesl trochu petroleje, že si nějak pomůže. On jí ho tedy přinesl a vrátil se na verandu. Po chvíli se ozval zvonek. Zrovna v okamžiku, kdy se chystal otevřít dveře, babičce v kuchyni sporák bouchl a ona byla najednou celá černá. Přede dveřmi stál elegantní pán v obleku a před domem stálo západní fáro s diplomatickou značkou. Představil se. Babička, jak byla celá černá od sazí, mu nemohla ani podat ruku a omlouvaje se jej zvala dál. Poděkoval, jen se zeptal, jestli je již zde strýc z USA. Babička  se po záporné odpovědi znovu omlouvala za svůj zjev a poslala jej s Dušanem k nim domů. Tak se poprvé svezl v pořádném fáru a seznámil se s panem inženýrem, který pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. Pak byl u nich ještě několikrát, jednou i se svou paní a dětmi. Také při cestě do Vídně na tuto zahraniční služební cestu v srpnu 1968 se u nich zastavil a domluvil se s rodiči, že když termín jejich plánovaného návratu a jeho ukončení práce ve Vídni je téměř shodný, že je sveze zpět autem. Všechno dopadlo však jinak kvůli okupaci, která byla sovětskou propagandou nazvána internacionální pomocí SSSR a jeho spojenců. Pan náměstek při bleskové návštěvě jeho rodičům jen oznámil, že čeká na ministra Hájka, se kterým poletí do USA na zasedání Rady bezpečnosti OSN, kde pan ministr vznese oficiální protest proti okupaci ČSSR. Samozřejmě nevěděl kdy se vrátí a jaký bude další průběh událostí. 

10
Dušan sedí s Aničkou při nedělní snídani a je jim spolu dobře. Jelikož je neděle, spali dost dlouho po téměř probdělé noci. Z kuchyně má výhled do malého parčíku, kde si hrají nějaké malé děti. Anička vypadá skvěle, na sobě má jen lehký župan, vlasy má pěkně načesané, pleť svěží a tvář usměvavou. Od doby, kdy ji viděl naposled, se ani moc nezměnila. Ale cosi se změnilo, několik let žili každý svůj život a teď je dva spojuje emigrantský osud a včerejší náhodné setkání. U snídaně moc nemluví, dívají se jeden na druhého, usmívají se, pijí lahodnou voňavou kávu a je jim spolu dobře. „Zítra letím do Toronta,“ přeruší Dušan společné mlčení, „mám tam něco k vyřízení a chci se zastavit u svých dobrých známých. Původně jsem se tam chtěl nějakou dobu zdržet, ale myslím, že své plány pozměním a za pár dní budu zpět, abych zase mohl přijít za tebou, budu-li zvaným hostem.“ „Co to říkáš, to víš že budeš zvaným, já budu na ten den netrpělivě čekat, bála jsem se, abys tam nebyl třeba měsíc. Budu čekat na tvůj návrat, najednou mi připadá jako bychom tady spolu byli dlouho a ne jenom jednu noc.“ Ujistil Aničku, že se bude snažit vrátit co nejdříve. Pochopil, že konečně se jeho svět zase rozzáří, zas bude mít pro koho žít, zmizí samota, a ta byla někdy ze všeho nejhorší.

11
Dušan odpočívá ve svém prvním vídeňském podnájmu. Je neuvěřitelně sám, opuštěný, bez přátel, bez domova, bez vlasti, emigrant se vším všudy, i když ne v cizím, přece jenom v cizím prostředí, jeho znalost němčiny je ještě dosti mizerná. Říkal si, že jsou ještě cizejší a vzdálenější končiny, měl to štěstí, že mohl zůstat v Rakousku, kousek od hranic, přesto však nekonečně daleko, bez návratu. Je mu smutno, nepředstavitelně smutno. Jde se projít do ulic, jde do hospody, vypil toho už příliš, začíná být opilý, nic však nepomáhá. Chtěl by si s někým povídat, česky, někomu se svěřit. Alkoholu přibývá, vrací se do svého podnájmu. Všechno je jinak. Miluje Vídeň, již dávno si toto město zamiloval a je rád, že se mohlo stát jeho domovem, jeho emigrantským domovem. Zná téměř každou ulici, parky, náměstí, ale přesto je zde najednou jako cizinec, jako přivandrovalý cizinec, který se nemá kam vrátit. Bez návratu. Komunisté z jeho země udělali rezervaci obehnanou ostnatým drátem. Chtěl po skončení průmyslovky studovat na vysoké škole, nebylo mu to však z politických důvodů umožněno. S postupem normalizace se začal proměňovat život v ČSSR. Bylo nutno zapomenout na rok 1968, bylo nutno zapomenout na odpor občanů proti okupaci, nesmělo se užívat slovo okupace, ideály roku 1968 mizely v nenávratnu, Husákův režim byl zcela podřízený Brežněvovi, ostatní svět se na to klidně vykašlal. Mnozí utekli za hranice, ostatní zůstali. Je jedním z kategorie těch prvních, uprchlík, emigrant, zatracen, odsouzený. Jeden z mála, jeden z mnoha. Několik dní mu bylo hrozně, ale našel pomoc a nakonec to překonal sám.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.