Normálně cizí rozhovory neposlouchávám, nicméně tohle mě zajímá. Jsem totiž na domácí techniku naprostej pechfógl, třeba lednice mi odešla týden po skončení záruky, tyčový mixér vydržel asi pět použití, u žehličky se mi okamžitě zakously regulační čudlíky a musím je vžycky vypáčit šroubovákem, a tak dále, prostě už dlouho vím, že pro zacházení s domácími přístroji mám smrtonosné ruce. Přemejšlím, že by bylo hezké a lidské, kdybych paní Mili, sdělil, že v tomhle problému není sama a jak s ní soucítím.
Dámy – dalo by se říci, že obě odpovídají typu, kterému kamarád Roman říká zachovalej pozdnější středověk se stopami dívčí krásy – ale mezitím promlouvají dál: „Představ si, holka, on mi včera oznámil, že se mnou nepojede na dovču, protože mají ve firmě nějakej tendr nebo co. Loni jsem byla taky sama, to zas prej měli arbitráž, ani nevím co to je.“
„Jó jó, na výmluvy jsou sekáči,“ hbitě přitakává Vlasti. „Ten můj radši po večerech sedí nad nějakýma papírama, než aby se mnou šel do kavárny nebo někam. Hraje divadýlko, protože je línej. Myslí si, že stačí, když občas přinese kytku. V kině jsme nebyli ani nepamatuju.“ Opět následuje zasvěcené unisono pokyvování hlavinek.
Bác ho, tak takhle se věci mají! Žádná remoska, mikrovlnka či topinkovač, paní Mili a paní Vlasti hovoří o panu Miliovi resp. panu Vlastiovi. To oni jsou těmi „jakžtakž vyhovujícími domácími spotřebiči, zralými na výměnu za novější modely.“ No to je úroveň! Cítím se rozhořčen, skoro jako tehdy, když jsem zjistil, že mě dcera má v mobilu pod heslem „Živý bankomat“.
Tep se mi zrychluje v návalu mužské solidarity. Nemohu zahnat myšlenku na to, že bych měl něco udělat. Jít na barikády do emancipačního boje za pány Miliho a Vlastiho. Ale nejen za ně, i za všechny ostatní manžely, druhy a otce, prostě za celé mužské plémě. Vždyť i křivda na jedinci je křivdou na celém lidstvu. Uvažuju, že bych se třeba vztyčil a hlasem velikým zahřímal něco jako: „Ach ty ženo Mili a ty ženo Vlasti, co to za nemravné přezdívky vypouštějí vaše jeduplná ústa. Vždyť to po vašich bocích se ti mužové tak opotřebovali. To po vašich bocích jim na skráně padl sníh a jejich paže ochably. To pro vás a pro společná mláďata jak neohrožení lvi vyráželi a stále vyrážejí na lov za potravou…“ Vlastně ne, o lvech mluvit nebudu, to není dobrá metafora, tam choděj na lov hlavně lvice a pánové si válej šunky. Ale mohl bych uvést třeba kondora, gibbona, hýla, to už je jedno, prostě nějakou variantu, kdy sameček pečuje o rodinu.
Neuvedu ale nic, dámy už platí a odcházejí. Jsem sám se sebou velmi nespokojen, nezastal jsem se chudáků domácích spotřebičů. Nesplnil jsem morální imperativ a nenastavil hruď střelám. Mili a Vlasti neodešly z kavárny s očkama rozzářenýma pochopením a obdivem ke svým mužům. Trochu se utěšuju argumentem, pro kterej sice nemám statistické podklady, ale věřím, že platí. Že totiž naprostá většina žen v klidu a pohodě porozumí tomu, když jejich spotřebič nepojede na dovolenou, neboť má arbitráž a nepůjde do kavárny, když maká na projektu s pekelným termínem.
Též platím a jen tak mimoděk se servírky zeptám: „Slečno, taky máte doma spotřebič?“ Evidentně to považuje za pokus omšelého dědka o laškování a odpoví úsměvem připomínajícím mražené filé. Šourám se k domovu a koukám, jak se rojí holubi. Jeden z nich, krásný urostlý chlapík, zrovna balí švarnou holubici. Tančí před ní, poskakuje jako tajtrdlík, naparuje se, dme hrudník. „Hodně štěstí, brachu,“ říkám mu, „ale radši si moc nedělej iluze. Bůhví, jak o tobě bude za čas vrkat s kámoškama.“
