Emigrant - díl pátý

Emigrant - díl pátý

14. 12. 2012

Anička se na něj usmála a řekla: „Už tě delší dobu pozoruji, něco se v tobě děje.“ „To nic, nic se neděje, to já jen zase zabředl do vzpomínek, první dny tady v emigraci, podnájem, těžko, velmi těžko jsem to zpočátku snášel." „Dušane, já ti rozumím, každý z nás si to musel nějak prožít, já to měla možná o něco jednodušší, ale stejně jsem to také prožívala, každý z nás." „Já vím, nemohu za to, někdy se to vrací, promiň."

Ne neomlouvej se, prosím, jen se neomlouvej, mohlo by to však být již jinak, budeš-li chtít, všechno můžeme změnit. Nechci však, nechci aby sis myslel, že jen kvůli tomu setkání, tomu náhodnému setkání, ty jsi mi nebyl nikdy úplně lhostejný, ani tenkrát, když nám bylo kolem šestnácti, ale potom se všechno změnilo. Já nevím, jestli je vhodné teď o tom všem mluvit, já jsem se vdala a už tím se můj život změnil, ale teď, teď je zase všechno úplně jinak a věř mi, já jsem šťastná, že je to tomu tak. Jsem šťastná, že jsem tě tady potkala a chtěla bych, aby to již nikdy nebylo jinak, věř mi prosím, opravdu to chci. Ať je to jakkoliv neuvěřitelné, naše cesty se zase setkaly a já bych nechtěla, aby se na tom ještě něco změnilo."

„Aničko, nevím co bych teď řekl, nevím, jak bych se vyjádřil, doufám jen, že tomu tak již opravdu bude." Přistoupila k němu, dlouze se objali a políbili. Vzpomněl si na svého dávného přítele, který psal povídky, které měly vždy šťastný konec a jejich příběhy byly až neuvěřitelné. Jeho názor byl takový, že když je všude kolem mnoho špatného, nešťastného, alespoň jeho příběhy se musí lišit. Tenkrát ještě netušil, že někdy tak tomu může být i ve skutečnosti. Trochu štěstí a trochu lásky člověk ke svému životu potřebuje, neodmyslitelně k němu patří, i když leckdy na ně dlouho čeká a někdy se ani nedočká.

Dušan v tomto okamžiku měl pocit, že se po dlouhém čekání přece jen dočkal. Samota se zdála být nezvratnou minulostí, opuštěnost se propadla do hlubin zapomnění a on najednou zjistil, že není nic, co by v daném okamžiku mohlo jeho pocity změnit a nepřál si nic jiného, než aby to tak napořád zůstalo. Živým důkazem byla ona krásná mladá žena v jeho objetí, ve kterou se proměnila jeho bývalá, téměř ještě dětská láska, a on už nedoufal, že jako emigrant, bez domova a bez návratu, se s ní ještě kdy vůbec setká.

12
Toronto. Není zde poprvé, ale tato návštěva se od těch předchozích odlišuje. Nechce se zde dlouho zdržovat, dříve na čase nezáleželo a nikdy moc zpátky nepospíchal a nějaký čas pobýval u svých přátel. Byl zase u těch svých dobrých přátel, ale tentokrát spěchal zpátky do Vídně. Možná to nedal tak moc znát, ale pospíchal. Všechny záležitosti, které bylo nutno vyřídit,  zvládl poměrně dost brzy, prakticky během dvou dnů. Návštěvu u svých známých tentokrát neprotahoval. Padlo několik slov o bývalé vlasti, debata zabrousila k politickým procesům  v Praze, dále se dotkla společenských událostí, ale on byl myšlenkami někde jinde.

Celou tu dobu pobytu v Kanadě myslel jen a jen na Aničku. Stala se najednou tím, co mu dlouho chybělo, co v emigraci od počátku postrádal. Uvědomil si, že člověk potřebuje někoho, o koho se může kdykoliv opřít, ke komu se může odkudkoliv vracet. Bylo to všechno ještě příliš čerstvé, ale byl si najednou jist, že Anička se stala pro něj tou jistotou. Jediný člověk, kterému se se svým štěstím svěřil, byla paní Anděla. Žila v Kanadě již více než pětadvacet let, znali se spolu také již dost dlouho a věděl, že je jediný člověk, ke kterému může mít naprostou důvěru. Byla jediná, které se nebál s čímkoliv svěřit. Měl ji moc rád, ona jej také a vždy a v každé situaci dokázala povzbudit. I tentokrát. Byla moc ráda, že se s Aničkou setkali, byla opravdu ráda a nic nepředstírala.

Našli si chviličku, kdy si sami spolu popovídali. Přála mu jako málokdo ostatní. Když se loučili, dala mu do ruky svazek bankovek. On je však odmítal, nechtěl nikdy žádnou finanční podporu a také ji nepotřeboval, ale ona trvala na svém. Od ní si ty peníze nakonec prostě vzít musel. Bezmyšlenkovitě bankovky zastrčil do kapsy saka. Věděl, že jí udělá velkou radost, když mu jakkoliv pomůže. Později cestou sáhl do saka. Byl velmi překvapen, neboť napočítal deset tisíc amerických dolarů. Hned se hnal k prvnímu telefonu, který se mu cestou namanul. Paní Anděla odmítla jeho veškeré argumenty a nekompromisně dodala, že si ty peníze má bez odmlouvání  nechat, že se jim určitě mohou hodit.

Rezignoval. Budou možná vlastně tři. Zatím myslel pouze na Aničku, na to, že má dceru, si ještě nemohl pořádně zvyknout. Snad také proto, že ji dosud neviděl. Jak se zachová, jak bude reagovat, jak ho bude brát ona, takové myšlenky se mu honily hlavou. Jednou to přijde, musí to přijít, je to její dcera a patří k ní. Bude-li chtít k ní patřit také, bude je muset brát obě. A bude to asi brzy, za pár dní. Takové myšlenky se mu honily hlavou cestou na letiště. Toronto zmizelo, blížila se Evropa, její střed, Vídeň. Možná jejich nový společný domov, Vídeň.Jeho první cesta z letiště vede k Aničce. Není tentokrát sama doma, po delší době se setkává s Fredym. Je u ní na návštěvě. Srdečně se spolu zdraví, pochopil z jeho chování, že jej Anička již se vším obeznámila.

„Vidíš brachu, k čemu ti byla dobrá bolest zubu. Představ si, že bys měl dokonalý a zdravý chrup bez jediného kazu, tak jste se nesetkali. Ostatně jsem rád, že i já jsem tomu mohl být trochu nápomocen a že k tomu přispěla i má zlomená ruka. Asi se divíš, že mě teď tady potkáváš. Ale vyžaduje to situace. Mám jedinečnou nabídku, mohl bych odjet přednášet do Austrálie a zřejmě se rozhodnu tuto nabídku přijmout. Hlavně proto jsem právě teď vlastně tady. Pokud se to uskuteční, budu skoro celý rok pryč a potřebuji, aby Anička zabezpečila chod mé ordinace. Těšil jsem se sice, že se budeme podle potřeby střídat a že budeme spolu v mé ordinaci spolupracovat, ale situace se momentálně vyvíjí jinak. Anička si bude muset tady se vším poradit sama a já se odporoučím mezi klokany. Moje paní pojede pochopitelně se mnou, budeme tedy potřebovat také občas dohlédnout na náš byt." Ujistil  Fredyho, že se může stoprocentně spolehnout. Anička na souhlas přikyvovala. Přinesla na stůl vonící kávu, na kterou měl Dušan již pořádnou chuť, neboť takovou vídeňskou kávu v Torontu uvařit prostě neumí. „To by chtělo při takové příležitosti i něco ostřejšího,“  pravil Fredy a odešel do předsíně. Přinesl láhev dobrého francouzského koňaku a Anička podala skleničky. Fredy všem nalil, pronesl přípitek a společně se napili. Anička měla obavy, jestli Dušan není po cestě unavený, ujistil ji však, že v jejich společnosti se dá nějaká ta únava vydržet, než ho potom dodatečně zcela zmůže. Ještě dlouho seděli a povídali si. 

13
Je září 1968, Brno je plné různých plakátů zaměřených proti okupantům, Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil, často je slyšet písničku Běž domů Ivane. Dušanovi začíná nový školní rok. Nové prostředí, bydlení v podnájmu, noví spolužáci, neznámá střední škola a s ní i rarita, mají jenom odpolední vyučování. Když všechno jinak, tak všechno jinak. Má nové kamarády, každý z jiného koutu republiky. Žijí ještě všichni politikou, včetně profesorů, namísto nařízeného "soudruhu" jim říkají pane a jim to vůbec nevadí, ba naopak. Ruština se učí jen proto, že se podle osnov učit musí. A bude bohužel též i maturitním předmětem.

Jejich třídní je vážený pan profesor dějepisu, je členem nějaké mezinárodní společnosti a je opravdu na vysoké úrovni. Při výuce dějepisu se nebojí nazývat dějinné události pravým pojmenováním, i když vždy to není v souladu s oficiálními osnovami. Na okupaci země má tehdy každý ještě svůj názor a ten se většinou shoduje. Dosti často studenti chodí do kina, někdy i na noční představení, na předpremiérové filmy. Navštěvují hospůdky, kavárničky, mládežnické kluby. V Brně je pestrý kulturní život, konají se koncerty známých skupin, domácích i zahraničních, vystupují na velodromu dokonce slavní Beach Boys.

Duch roku 1968 ještě žije a funguje. I když je země plná okupačních vojsk, lid se zdá být nezlomen. Zatím. Žijí svůj študácký život naplno, po vyučování se schází v Muzejce, v Avionu, v Pavcu, v Bohémě. Chodí na hudební skupiny Synkopy 61, Speakers, schází se s kamarády na vysokoškolských kolejích, popř. ve Vysokoškolském klubu. Když je potřeba přivydělat peníze, navštíví Mlok nebo Student servis  a nějaká příležitostná práce se vždycky najde a nějaký ten víkend se dá obětovat. Prožívají své studentské lásky a s nimi spojená zklamání, chodí za školu, nevynechají nic, co k bezstarostnému mládí patří. Tím vším se ale pořád prolíná politika, v rodinách, ve škole, v hospodách.

Zima 1969. Mistrovství světa v ledním hokeji, které se mělo hrát v Praze, se koná ve Švédsku ve Stockholmu. Celá  republika čeká, celá Evropa čeká, celý svět čeká na okamžik, kdy nastoupí hokejisté ČSSR proti SSSR. Pak to přijde. Dva zápasy, dvě vítězství. Celá země je vzhůru nohama. Auta jezdí po nočních ulicích měst a houkají klaksony, mává se československými vlajkami, hospody se otřásají v základech. Všichni jim věřili a hokejisti to dokázali. Bylo to fantastické, hráli jako o život a dvakrát porazili na ledě sovětskou sbornou. 

Nadešel konec školního roku. Rozjíždějí se na prázdniny. Smutné první výročí 21. srpna vychází sice na prázdniny, ale spousta z nich přijíždí do Brna na demonstraci. Začíná to být nepříjemné. Klidná demonstrace v centru města a proti nim ozbrojené složky SNB, lidové milice se řadí ve své šiky. Soudruzi z továren vyšli proti vlastnímu lidu. Na Svoboďáku a na Zelném rynku začíná být horko. Strhává se opravdová mela a demonstranti jsou nuceni se dát na ústup. Zanedlouho už se ozývá i střelba, převládá chaos, jsou první ranění a jak se později dozvídají i mrtví. To je socialismus, budování spravedlivé komunistické společnosti a pravá tvář prosovětských soudruhů. To je ta svoboda, o které ještě nedávno snili.

Oni mladí viděli na vlastní oči ty krvežíznivé a fanatické milicionářské soudruhy, jak neváhali použít i střelných zbraní proti bezbranným a bezmocným lidem, kteří jen klidně a pokojně demonstrovali proti cizí zvůli, pošlapávání demokracie, proti okupaci vlastní země bolševickými cizáky a tito soudruzi, posluhovači a poskoci zvráceného komunistického balamucení světa bezmyšlenkovitě vykonávali rozkazy kolaborantů a vlastizrádců.

V tom nastalém zmatku Dušan přišel o boty, utržil mnoho ran a pak se mu i s několika přáteli podařilo zmizet na Petrov. Byli rozehnáni po Brně a později se opatrně blížili k hlavnímu nádraží, aby nějak mohli odcestovat domů. Potrhané a místy zakrvácené oblečení, někteří bez bot, tak vypadali, když  posledními vlaky opouštěli Brno. Některé  z nich ještě stačili sbalit, všude bylo ještě plno policajtů a milicionářů, některým z demonstrantů pomohli nádražáci se dostat nepozorovaně do vlaku. Tak končilo první výročí okupace ČSSR 21. srpna 1969.

Dušan ještě stačil strávit pár posledních prázdninových dní ve Vídni a pak se pro něj již hranice na dlouhé roky uzavřely. Spousta studentů již 1. září do škol nenastoupila. Také dva  z jeho  spolužáků již nepřišli. On měl to štěstí, že ho nesbalili a že ho nikdo neudal. Chyběl také jeden ze spolužáků, který o prázdninách se svými rodiči emigroval.

Začínalo přituhovat. V zaměstnáních začínaly čistky, nepohodlní lidé byli vyhazováni, na jejich místa se drali prosovětští přisluhovači a komunističtí gauneři nejhrubšího zrna a ti se také dostali na nejvyšší místa. Slušných lidí zůstávalo méně, pomalu se to začalo projevovat i v profesorském sboru. Třída vítězství, později Masarykova se stala opět Třídou vítězství, ulice Kobližná Gagarinovou, kino Scala Moskvou. Začali mizet televizní a rozhlasoví reportéři, někteří z nich již dříve, bylo třeba zapomenout. Politika přestala  lidi zajímat, studenty také, dál žili svým studentským životem až do maturity. Studium na vysoké škole z politických důvodů pro Dušana nebylo možné, v jeho případě a v mnoha dalších případech. Tvrdě se uplatňovalo Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. 

Pokračování

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?