Celou středu 15.11. 1995 jsme strávili ještě na Fidži, ale přeletěli jsme datovou hranici a na Rarotonze jsme přistáli ve 23:00 v úterý 14.11. Takže si středu 15. listopadu zopakujeme na Cookových ostrovech. Na letišti jsme přivítáni květinovými věnci a odvezeni do motelu Rarotongan Sunset.
Po probuzení máme dojem, že jsme v ráji. Z pokoje máme výhled na lagunu a otevřené moře. Na útesu se s hukotem rozbíjejí vlny. Moře je lemováno pláží a kokosovými palmami. Voda v laguně je nádherně teplá, dno je pokryto jemným pískem a prostým okem lze pozorovat barevné ryby. Jediným nebezpečím je “lví ryba” (lion fish), která je rovněž pestrobarevná, ale má jedovaté ostny. Naštěstí je plachá a před člověkem uteče.
Při placení večeře přijde vystřízlivění, ceny v tomto “ráji” jsou totiž dvakrát vyšší než na Novém Zélandu. Platí se novozélandskými dolary nebo jejich místní variantou – dolary Cookových ostrovů, které je třeba všechny utratit na Raro (místní obyvatelé název ostrova takto zkracují), protože nikde jinde na světě je nelze vyměnit. Pro sběratele by ale byla zajímavá mince v hodnotě 2 centů, která má trojúhelníkový tvar. Tato miniaturní zemička má pouze 18 000 obyvatel, ale svoji vládu, parlament i jazyk. Není však zcela nezávislá, protože má těsné vztahy s Novým Zélandem. Není ani zastoupena v OSN. Dalších alespoň 20 000 Maorů z Cookových ostrovů žije na Novém Zélandu, kde “dodávají” čerstvou polynéskou krev tamním Maorům, kteří jsou již do značné míry smíšeni a pouze menší část z nich hovoří maorsky. Převládá názor, že Nový Zéland byl Polynésany osídlen právě z Cookových ostrovů. Ačkoliv jsou oba polynéské národy označovány za Maory, ve skutečnosti se vzájemně svými jazyky nedomluví, shoduje se pouze několik slov. Rarotonžané se ostatně nedomluví ani se svými polynéskými bratranci ze Samoy. Nejbližší je jim tahitština, ale právě v roce 1995 ztratili možnost dívat se na tahitskou televizi. Místní televize vysílá od 17:00 do 22:00, částečně anglicky, ale hlavně rarotonžsky.
Rarotonga je největší z patnácti Cookových ostrovů a žije zde i většina obyvatel. Celková rozloha země je pouze 237 čtverečních kilometrů. Druhým největším ostrovem je Aitutaki, který se výrazně liší, protože není vulkanického původu. Je to “skoro” atol, skládající se z patnácti vzájemně nespojených malých ostrůvků. Hlavním zdrojem obživy obyvatel Cookových ostrovů byl v minulosti cestovní ruch. Během pandemie byly však Cookovy ostrovy neprodyšně uzavřeny (zatím s platností do poloviny září 2021), takže jako jedna z mála zemí na světě nemají evidovaný ani jeden případ nákazy Covidem-19. Navíc jsou dnes již téměř všichni Rarotonžané naočkováni.
První dojem z Rarotongy je velmi pozitivní. Hezké domečky, které se podobají obydlím na Novém Zélandu, evropsky oblečení Maorové, občas projede auto, ale jinak jsou vidět hlavně motorky, mopedy a kola. Naprostá pohoda a “polynésky” usměvaví lidé. Kolem ostrova vede okružní silnička, která měří pouhých 32 kilometrů. Přesto si půjčujeme auto, miniaturní Daihatsu Mira. Jeho půjčení je podmíněno vystavením řidičského průkazu Cookových ostrovů, který bude údajně platit celý další rok ve všech zemích světa. Místní obyvatelé ho používají i jako občanský průkaz. Manžel ho má dodnes na památku v peněžence. Při půjčení auta je nám zdůrazněno, abychom nikdy neparkovali pod kokosovou palmou, protože případné poškození vozidla padajícím ořechem není kryto pojištěním.
Hlavní “město” Cookových ostrovů Avarua je sice miniaturní, ale má všechno, co k tomuto názvu patří: obchody, poštu, mezinárodní letiště, parlament (který se nachází v bývalé ubytovně dělníků) a dokonce i vězení. Protože nám byl řidičský průkaz vydán v hlavním městě, vracíme se s ním do půjčovny, která je nedaleko našeho motelu. Cestou bereme stopaře – německý manželský pár, který je na cestě kolem světa trvající tři roky. Na jedné straně se zrcadlí tyrkysově modrá laguna, za kterou se vlny tříští na korálovém útesu a na druhé straně se ve vnitrozemí tyčí sopečné hory porostlé bujnou vegetací. Podél silnice jsou vidět domky místních obyvatel, ubytovací zařízení, obchůdky s různým zbožím, restaurace, místní bary, tarová políčka, plantáže banánovníků, papájí, ananasů a jiných zemědělských plodin, hřbitůvky, kostely a školy. Mezi tím vším nespočetné množství kokosových palem, takže s tím parkováním to není tak úplně jednoduché. Zabráni do hovoru s novými přáteli z Německa jsme přejeli půjčovnu a najednou jsme si uvědomili, že jsme znovu v Avarua. Přestože je na Rarotonze maximální povolená rychlost pouze 50 km za hodinu, objeli jsme celý ostrov, aniž jsme si toho všimli.
Pro změnu jsme zvolili jinou trasu, která je rovnoběžná s pobřežní silnicí, ale nachází se více ve vnitrozemí. Je velmi úzká a je lemována pouze domky Rarotonžanů, jejich políčky a všudypřítomnými kokosovými palmami. Na ostrově je i několik cest vedoucích napříč vnitrozemím, některé z nich lze ale projít pouze pěšky. Jedna z nich vede k jedinému vodopádu na Raro. Všude je záplava barevných květů, mezi kterými poletují ještě barevnější motýli. Zdá se, že jsme s německými stopaři projeli všechny sjízdné cesty na ostrově, přičemž na tachometru přibylo pouhých 100 kilometrů. S německým párem se loučíme na pláži Muri Beach, kde jsou ubytováni. Po seznámení s ostrovem konstatujeme, že Rarotonga působí velmi civilizovaně a upraveně. Služby jsou na vysoké úrovni, podobně jako na Novém Zélandu. Místní obyvatelé se sice chovají evropsky, jsou však usměvaví a mávají na projíždějící turisty jako na Samoe.
Abychom poznali zblízka život místních obyvatel, půjčili jsme si “dvojkolo”. Původně jsme se chtěli pouze trochu projet, ale zaujal nás nápis “T-shirts Factory 1,5 km”, a tak se vydáváme ve směru ukazatele na vnitrozemskou vedlejší silnici. Výrobna triček byla ve skutečnosti obchod s textilem, ale jízda se nám zalíbila, takže pokračujeme po okružní silnici do Avarua. Znaveni žízní zastavujeme v místním baru. Lahodný pomerančový džus nás posílil natolik, že se rozhodujeme jet dále kolem ostrova. Metry a kilometry ubíhají a najednou zjišťujeme, že jsme ujeli vzdálenost rovnající se přibližně polovině obvodu ostrova. Nezbylo nic jiného, než objet jeho druhou polovinu. Ačkoliv jsme na prvním úseku pociťovali nadšení z jízdy a přímého kontaktu s okolním světem, začíná nám ubývat sil a musíme častěji zastavovat. Poslední kilometry se zdají být nekonečné. Je to tím, že jízda na kole v tropech je náročnější a my nejsme žádní trénovaní sportovci. S posledním vypětím sil dojíždíme k našemu motelu.
Následující den lije jako z konve. Poprvé zažíváme skutečný tropický liják. Věnujeme se tedy četbě a diskuzi s naší pokojskou. Ostrov žije přípravou na sezónu cyklónů. Zbožní Rarotonžané věří, že je Bůh v tomto roce před řáděním živlů ochrání, ale přesto se důkladně připravují. Probíhá řezání větví stromů, které by mohly nadělat škodu. Je rovněž třeba mít dostatečné zásoby potravin. Vzhledem k vysoké ceně pojistky není většina obyvatel pojištěna, takže si případné škody hradí sami. Platy a důchody byly v roce 1995 na místní poměry nízké, přibližně 3 400 Kč. Uklízečka si za svůj plat koupila pouze základní potraviny (sůl, cukr, mouku, rýži a masové konzervy). Podpora v nezaměstnanosti zde v době našeho pobytu neexistovala. Bídu ale nebylo vidět. Stará se o to 20 000 Rarotonžanů pracujících na Novém Zélandu, kteří posílají domů peníze. Většina firem, hotelů a restaurací na ostrově patří cizincům, ale místní obyvatelé si rovněž nemohou naříkat. Neplatí za topení, všechno jim roste za “humny” a rekreaci jim může závidět i Francouzská Riviéra. Loví rovněž ryby a mořské plody.
Jednou ze zajímavostí Rarotongy je čas označovaný jako “Island Time”. Vzhledem ke kolísání napětí v síti nejdou na ostrově dobře žádné elektrické hodiny. Čas je zde proto “proměnlivou” veličinou. Voda na ostrově je pouze dešťová. Naštěstí prší hodně, ale přesto jsou všude výzvy k šetření vody. V devět hodin večer je ostrov téměř “mrtvý”. Je otevřeno pouze pár restaurací pro turisty, dva stánky v Avarua a překvapivě spousta obchůdků po celém obvodu ostrova. V místních novinách (Cook Islands News) se dočteme, že nejžhavějším problémem v době naší cesty bylo povinné nošení přileb pro motocyklisty, jemuž se občané bránili z důvodu vysoké ceny přileb. Pásy v autech přitom povinné nebyly. Sportovní stránka novin je téměř výlučně věnována ragby.
Do diskuze se zapojuje i syn pokojské. Matka na něj sice mluví rarotonžsky, on ale odpovídá anglicky. Mnozí mladí lidé dokonce od rodičů požadují, aby s nimi mluvili pouze anglicky. Dospělí si závažnost situace plně uvědomují, ale zastávají názor, že to nelze řešit příkazem. Pokud se nestal zázrak, 26 let po našem pobytu na Cookových ostrovech mluví rarotonžsky pouze staří lidé a za dalších 20 let tento melodický jazyk zcela zanikne.
Laguna na Rarotonze je mělká, takže na 100 metrů vzdálený korálový útes lze dojít a použít ho jako “chodník”. Jeho povrch je téměř rovný a voda na něm dosahuje sotva po kotníky. Pouze občas je třeba vstoupit hlouběji do vody. Pět metrů od tohoto “chodníku” se však o útes tříští obrovské vlny. Při chůzi po korálovém útesu jsou nezbytné gumové boty. Korál je totiž velmi ostrý a řezné rány se obtížně hojí v důsledku přítomnosti mikroorganismů. Korálový útes je využíván především místními rybáři.
Zvláštní kapitolou v Tichomoří jsou psi. Na Samoe převládají toulaví psi, kteří nikomu nepatří, jsou věčně hladoví a nebezpeční. Na Fidži jich je málo, zastupují je ošklivé vyhublé krávy. Novozélandští psi se netoulají, mají své majitele a většinou jsou milí a přátelští. Tahiťané se starají pouze o roztomilá štěňata, ale potom o psy ztrácejí zájem a ti jsou ponecháni na pospas osudu. Na Rarotonze je psů hodně, mají ale své “pány”, vypadají dobře krmení a nikdy neohrožují chodce. Naopak jsou přátelští a lze je často vidět na plážích, kam se chodí sami koupat! Další charakteristikou Rarotongy jsou kohouti, kteří kokrhají v každou možnou (i nemožnou) denní a noční hodinu. Místní obyvatelé chovají hlavně čuníky, které přivazují za nohu ke kokosové palmě nebo je drží v klecích vedle políček. Krav je vidět málo.
S Rarotongou se loučíme na pláži Muri, která je rozhodně nejhezčí na ostrově. Těsně u pobřeží leží tři malé ostrůvky, které vytvářejí krytou lagunu. Korálový písek na pláži i ve vodě je bělostný a jemný. Voda je až moc teplá a je třeba se v ní vyhýbat “mořským okurkám”.
Cookovy ostrovy opouštíme 22.11. ve 2:30. Další etapou této naší cesty v roce 1995 bude Francouzská Polynésie.
