Rakousko/ČSSR
Martin se nachází ve svém pracně sehnaném prvním vídeňském podnájmu. Sám, opuštěný, bez přátel, bez domova, bez vlasti, emigrant se vším všudy, ne sice v cizím, ale přece jenom v cizím prostředí. Jeho znalost němčiny je ještě dosti mizerná. Říká si však, že jsou ještě cizejší a vzdálenější končiny od domova. On měl to štěstí, že mohl zůstat v Rakousku, kousek za hranicemi, přesto však nekonečně daleko, bez možnosti návratu. Je mu smutno, nepředstavitelně smutno. Jde se projít do ulic, jde do hospody, vypije toho až příliš, začíná být opilý, nic však nepomáhá. Chtěl by si s někým povídat, česky, někomu se svěřit. Vrací se do svého podnájmu a všechno je jinak. Miluje Vídeň, již dávno si město zamiloval a také proto je rád, že se mohlo stát jeho domovem, jeho emigrantským domovem.
ČSSR
Září 1968, Brno je plné různých plakátů proti okupantům, často je z rádia slyšet písničku „Běž domů Ivane“. Martinovi začíná nový školní rok. Nové prostředí, bydlení v podnájmu, noví spolužáci, neznámá střední škola a s ní i rarita, mají jenom odpolední vyučování. Když všechno jinak, tak všechno jinak. Má nové kamarády, každý je z jiného koutu republiky. Všichni ještě intenzivně prožívají nedávné dramatické události. Studenti ve škole místo nařízeného „soudruhu“ profesorům říkají „pane“ a většině z nich to nevadí, ba naopak. Ruština se učí jen proto, že se podle osnov učit musí........
.........Zima 1969. Ve Švédsku se koná Mistrovství světa v ledním hokeji, které se původně mělo hrát v Praze. Celé Československo čeká, celá Evropa čeká, celý svět čeká na okamžik, kdy nastoupí hokejisté ČSSR proti SSSR. Pak to přijde. Dva zápasy, dvě vítězství. Celá země je vzhůru nohama. Auta jezdí po nočních ulicích měst a houkají klaksony, mává se československými vlajkami, hospody se otřásají v základech. Všichni jim věřili a hokejisti to dokázali. Bylo to fantastické, hráli všichni jako o život a dvakrát na ledě porazili Sovětský svaz.......
Rakousko
Středa. Celý den je mizerné počasí, chvílemi prší, fouká silný vítr. Martin má hodně práce a plně se jí věnuje, aby nemusel pracovat až do večera. Kolem páté sedá do auta a odjíždí domů. Celou cestu prší. Původně se chtěl někde zastavit a dát si něco k jídlu, ale rozmyslel si to s tím, že doma ještě určitě něco k snědku najde. Bylo třeba pouklízet v bytě nahromaděný nepořádek, na což předtím neměl moc času. Již při otevírání dveří zaslechl zvonit telefon. Než se k němu dostal, vyzvánění právě ustalo, ale rozblikala se kontrolka záznamníku. Slyší z něj naléhavý a velmi zvláštní hlas Aničky: „Martine, hned přijeď, prosím tě, přijeď, stalo se něco strašného a mezi vzlyky cvaknutí sluchátka. „Panebože,“ pomyslí si, „co se děje?“ Vybíhá zpět k svému autu. Hlavou se mu honí různé myšlenky a pořád slyší ten naléhavý a vzlyky přerušovaný hlas.......
Martin vypráví - 1 - 4
2
Páteční odpoledne. Sedím ve voze 1. třídy rychlíku Vindobona, blížíme se k československým hranicím. V Brně mám domluvenu schůzku s novým obchodním partnerem. Zdá se, že by se mohlo jednat o vzájemně výhodnou spolupráci a navíc mám chuť začít něco podnikat ve své staré vlasti a být jí také samozřejmě něčím užitečný. Po tolika letech izolace to bude snad jen prospěšné. Mám mnoho kontaktů prakticky v celém západním světě, potřebný kapitál je možné také dát dohromady a zkušenosti, které jsem postupem času získal, by nemusely být k zahození. Cesta příjemně ubíhá, najednou je až neskutečné, že je možno přes hranice cestovat bez jakýchkoliv problémů, ostnaté dráty jsou nenávratně pryč a jen z okna prohlížím ona místa, kde se donedávna nacházely. Břeclav, celní a pasová kontrola bez problémů, přístup českých úředníků na hranicích je najednou také jiný. Jejich arogance a povýšené vystupování, obojí najednou zmizelo, je vidět, že to jde i jinak. Jsou to někteří titíž lidé, kteří zde sloužili i za minulého režimu. U některých z nich je změněné chování samozřejmostí, někteří se bojí, že přijdou o svá místa. Brzy po příjezdu na brněnské nádraží mám své první obchodní jednání v hotelu Grand. Zpočátku to vypadá tak, že se bez problémů dohodneme.
Další den jdu vyřizovat záležitosti na pasové oddělení. K mému překvapení jednám se starším úředníkem, se kterým jsem se již kdysi dříve před emigrací setkal. Nestačím se tentokrát divit vlastním očím. Jeho vystupování je slušné, zdvořilé, je samá ochota člověku hned ve všem vyhovět. Tak by to samozřejmě mělo být, ale velmi dobře si vzpomínám na jeho chování před lety, v době kdy komunisti ještě měli neomezenou moc. Bylo hulvátské, nadřazené, byl velmi nepříjemný a nikdy se nesnažil člověku vyhovět........
