Olda se po dvaatřiceletém manželství s Klárou odstěhoval ze společnýho bytu a chce prej požádat o rozvod. No co, doba už je taková – podle statistik se v Česku ročně rozvede 40 až 50 procent manželství v porovnání s počtem nově uzavřených. Nám, Oldovým kamarádům, ale naskočila katastrofická předtucha. On je vynikající mzdovej účetní, ale totální pako na veškeré činnosti, které se nevykonávají hlavou. Ten člověk přece bez péče nemá šanci přežít! Klára je sice cholerická hádavka (ostatně Olda taky, jejich soužití byla permanentní Itálie), ale o něj se starala skvěle. On je zoufale nešikovnej. Jednou jsme ho vzali na ORYBEB, což je naše tradiční týdenní rybaření na Orlíku (Orlická RYbačka BEz Bab), a jeho bilance byla děsivá. Za sedm dní stihnul rozsednout si mobil, utopit Jirkův podběrák, propálit Luďkův stan, ztratit klíče od Láďova auta a zlomit si o stanový kolík malíček u nohy. K tomu předvedl unikátní show „Kotlíčku vař“, když se iniciativně ujal přípravy večeře. Při návratu od vody jsme ale spatřili, kterak polní lopatkou odebírá z kotlíku beztvarou kypící hmotu: „Dělám kolínka, počítal jsem půl kilo na chlapa, tak jsem tam prdnul tři balíky.“
Olda si vždycky potrpěl na běloučké nažehlené košulenky, při usedání povytahoval kalhoty, aby si nerozbořil puky, prostě kluk jak cumel. Proto nás šokovalo, když na poslední PUD (Pokecání U Dvojky) se do naší milované vinárničky dostavila naprosto necumloidní postava v džínách, tričku Harley Davidson a prapodivně zmačkaném žlutém sáčku. Nad brejličkama ustaranou vrásku, na levé ruce obvaz. Bez povytažení nohavic těžce klesla na židli a tichým hlasem pronesla k servírce: „Peťulko, nemáš tam něco k jídlu?“
Olda hltá nakládanej hermelín a my s klukama na sebe odhodlaně pokukujeme. V tomhle marasmu ho přece nenecháme. Chytrými radami a předáním zkušeností z něj uděláme plně samostatného vlka samotáře. Máme přece vůli, statečnost, představivost a logiku. Proanalyzujeme jeho problémy a brilantně je vyřešíme! Předbíhá nás ale Peťulka: „Olane, shoď ten hacafrak, přešiju ti knoflíky, máš je úplně posunutý.“ „Jó, byly tam takový ošklivý zlatý, tak jsem si přišil jiný,“ vysvětluje Olda a doplňuje: „tyhle hadry mi dal vnuk, já koupil nějakej blbej prášek na praní a mám všechny košile růžový. A taky mi udělal cucky na svetru. No a musím si pořídit i jinou žehličku, koupil jsem keramickou a ta je špatná, látka se pod ní shrnuje. Třeba kalhoty s ní nevyžehlíš, furt ujíždějí a pak máš puky do závitu. Zkusil jsem šoupnout kaťata pod matraci, jako jsme dělali na vojně, ale to zase je na nich obtisklá drátěnka, musím si sehnat nějaký prkno.“
Se vzpomínkou na ORYBEBová kolínka se ptám: “Hele, a jak seš na tom s vařením, Olďas?“ „Celkem v pohodě,“ uklidňuje mě, „akorát se ještě musím naučit zacházet se sporákem. Asi dělám všechno na moc velkým plameni, dneska třeba mi strašně rychle ztuhla krupicová kaše, vůbec jsem nemohl vypáčit vařečku. Tuhle jsem zase moc prudce vařil guláš a byl hořkej. S plamenem je třeba pracovat citlivě, například vajíčka ti popraskaj i při malý intenzitě, ale hrách zaboha nezměkne, i když jedeš třeba hodinu na plnej ceres. Já to zmáknu, chce to praxi, už se mi dvakrát bezvadně povedly topinky.“
Zase na sebe s klukama pokukujeme, teď už ale s úlevou. Olda je dobrej, má sice drobátko problémy, ale zná cesty jejich řešení. Koupí si novou žehličku, sežene prkno, vymění prací prášek, naučí se regulovat oheň na sporáku. Nemusíme se už o něj bát, beztak bychom mu asi nic lepšího neporadili. On prostě sám má dostatek vůle, statečnosti, představivosti a logiky. V útulné vinárničce vládne harmonie. My probíráme poslední kolo fotbalové ligy, servírka Peťulka, která nás mlčky poslouchala, sedí za barpultem a přešívá knoflíky na Oldově saku. Ve tváři má záhadný úsměv Mony Lisy a trošíčku vrtí hlavou.