FEJETON: Jak jsem vzal Káju do divadla
Ilustrace: Tomáš Polák. Poskytnuto portálu i60

FEJETON: Jak jsem vzal Káju do divadla

17. 10. 2021

Karel je zlatej kluk, bezvadnej obětavej kamarád, elegán, docela dobrej amatérskej fotbalista, šikovnej počítačovej grafik a těžkej hypochondr. Neboli, podle Mezinárodní klasifikace nemocí v něm sídlí duševní porucha číslo F45.2.

Nám ale to jeho věčné teoretické potácení se mezi životem a smrtí vůbec nevadí, máme ho rádi, je s ním sranda. Ostatně, již slavný pan profesor Thomayer v roce 1885 v časopisu Lumír o hypochondrech napsal: „Jsou však najisto lidé v každém ohledu normální, kteří podobné obavy až směšné projevují“. Karel by se dokonce mohl chlubit členstvím ve velmi vybrané společnosti – slavnými hypochondry byli třeba mistři pera Hans Christian Andersen, Marcel Proust či Tennesse Williams. Dále například otec evoluční teorie Darwin, filozof Kant, výtvarník Warhol. Z českých luhů a hájů pak možno uvést třeba herecké Vlastíky Buriana a Brodského. Pravou velmistryní hypochondrie ale byla zakladatelka moderního ošetřovatelství, anglická zdravotní sestra, politička a spisovatelka Florence Nachtingalová. Ta během svého devadesátiletého života údajně víc než 57 roků strávila na lůžku, v přesvědčení, že je marod.

Na rozdíl od Florence se Kája pouze nepovaluje na loži v ponurých myšlenkách na své chřadnoucí orgány a tělesné systémy, nýbrž jedná akčně. Když se například ve tři v noci rozhodne, že ho v nejbližších minutách klepne pepka, resp. mozková mrtvička, sbalí si batůžek a jde bušit na vrata nejbližšího zdravotnického zařízení. Případně volá záchranku. Když si odře holeň a tudíž mu do těla zaručeně vstoupil tetanus, oznámí lidstvu, že nanejvýš do tří týdnů umře v křečích. Pokud se tak nestalo a čirou náhodou přežil, změní svou diagnózu na bércový vřed, protože hojící se oděrka má podezřele začervenalé okraje. Klasickou hypochondrii Karlík doplňuje i moderní mutací této poruchy – kyberochondrií. Na všelikých zdrojích na počítači pilně vyhledává veškeré údaje a statistiky nejen o chorobách, které už má, ale i o těch, které mu hrozí a které tedy určitě dostane.

Jak už bylo řečeno, Kájovo přesvědčení vlastní zdravotní zchátralostí akceptujeme. Jemu zase nevadí, že řveme smíchy, když vypráví, jak bojuje s chorobami o holé přežití. Oběma stranám tahle symbióza vyhovuje. Jen já, blbec, hnán jakýmsi nedomyšleným lidumilstvím, jsem jednou učinil pokus o její narušení. Programově jsem Karla vzal do divadla na Molièrovu komedii Zdravý nemocný. Naivně jsem usuzoval, že mu klasikovo nastavení zrcadla odhalí pravdu, že bude z hlediště odcházet se sebeironickým úsměvem na rtech a lehkým vrtěním hlavou nad tím, jak proboha mohl žít v onom směšném hypochondrickém sebeklamu.

To jsem tomu dal! Stal se pravej opak. Karlovi věčně skuhrající Argan vůbec nepřipadal trapnej, bytostně ho chápal a naplno s ním soucítil. Občas se ke mně naklonil s poznámkou: „To je hrozný, voni mu snad nevěřej.“ „Tohle vy zdraví nikdy nepochopíte.“ „To znám, to jsem měl taky.“ Radostnej závěr komedie s ním vůbec nehnul. Žádnej sebeironizující úsměv, žádný vrtění hlavou. Mlčení indiánské stařeny. Jdeme ještě na podivadelní pivko do nonstopáče, a já se přece jen pokouším vyrazit z něj nějakej celkovej závěr: „Tak co, Karle, co ty na to?“ „Ale jó, docela dobrý divadlo, ale ten námět moc neberu. A taky mě už ke konci krutě bral hřbet, to víš, ty moje vyhřezlý plotýnky.“

V jednu v noci mi zvoní telefon. Karel: „Hele, to víš, že Molière zemřel chvíli po tom, co slezl z jeviště, právě když hrál Argana? Teď jsem to tady našel na Wikipedii. Já to vidím tak, že ten chudák, už když to psal, asi věděl svý. A ten závěr tam dal, protože doufal, že se třeba ještě vyhrabe ze srabu. To znám.“

Naprosto nevím, co na to říct, Karel ale naštěstí pokračuje: „Hele, kdybych odpoledne nepřišel na karty, tak mě omluv, ležím. Jak jsme stáli na pivu, začalo mi píchat v koleni, to víš, ta moje artróza.“ Mně je ale jasný, že náš Kája odpoledne na mariášek přijde. Určitě s dramatickým pokulháváním, a určitě si po několika partiích začne stěžovat, jak ho z držení karet bolí ten jeho nešťastnej karpální tunel. My se budeme chechtat a krásná symbióza zůstane zachována.

Fejetony Tomáše Poláka
Hodnocení:
(4.9 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.