Život má své hodně nepříjemné chvíle. Vezměme si narození: přechod z lůna maminky, kde nám nic nechybělo, do tohoto světa, každý opláčeme. Miminko se pláčem dožaduje péče a rodičům často trvá, než pochopí, co dítě potřebuje. Batole se učí chodit na nočník. Neznám dítě, které by to bavilo. Předškolák se učí správně se chovat k druhým. To se konec konců učíme do smrti. Školák vám ochotně připomene, že "rohlík je potrava a škola je votrava." Argument, co by africké dítě dalo za to chodit do školy a ne pro vodu, je mu šumák.
Dospívání bývá také krásné i bolestné, a co teprv, když do školy nastoupíme do stereotypu zaměstnání. Lidí, kteří mají svou práci jako koníček, zase tak moc není. A mnohým z nás v té době začnou problémy s výchovou svých dětí. Člověk dělá, co umí a potomek to neocení. A někdy v té době začínáme vnímat, že stárneme.
Síly ubývají, zdravotní potíže přibývají a víme, že to lepší nebude. Naši starší přátelé nám řeknou: Šedesát? Když MNĚ bylo šedesát, ještě jsem zvládla... Ale dnes?
Jezdím s metodistickou církví na dovolenou pro seniory. Když jsem tam jela poprvé, nikoho jsem neznala, jen kamarádku, co mě pozvala. Čekala jsem jakýsi soubor ctihodných mudrců. A našla lidi jako já. Sjíždějí se tam z celé republiky. Středisko je v lese, takže odpadá nějaké náročnější parádění. Dopoledne máme vyučování, odpoledne každý odpočívá tak, jak mu to vyhovuje. Kdo je při síle, chodí na borůvky a na houby a dělí se s těmi, kdo už do lesa nedojdou. Zpíváme při kytaře, někdy hrajeme člověče nezlob se, nevěřili byste, jak se u toho nasmějeme. Můžeme hrát i petang, když se najdou dvě soutěžící družstva. Máme i táborák s pečením špekáčků. Poté, co se zase rozjedeme domů, máme na sebe kontakty a můžeme se druhému ozvat i během roku.
Uvědomila jsem si tam, že ve stáří se celý život dotváří podle toho, co pro nás mělo význam. Kdo sportoval, předcvičuje cviky na protažení celého těla. Kdo hrál na kytaru, baví tím ostatní ještě dnes. Kdo se naučil druhé povzbuzovat, má k tomu příležitost čím dál větší. Zdá se vám to idylické? Nám taky, rádi se tam vracíme. Asi proto, že ti, co celý život fňukali a stěžovali si na druhé, na takovou dovolenou nejedou. Co by tam asi dělali...
Mnozí už s námi nejezdí, podlehli nemoci nebo už život v jednoduchých podmínkách nezvládají. Víme, že ani my tam příští rok nemusíme být. Ale těšit se, že to zase vyjde, to mi nikdo nemůže vzít.
Je stáří dobré nebo špatné? V mnohém sklízím, co jsem zasela. Někdy výhody, jindy problémy. Ale fakt, že život je dar od Boha, je to, co mému snažení dává smysl. A zkušenost, že mne Bůh nenechá v problému, se kterým se mu svěřím, je velké povzbuzení.
Příští měsíc čeká manžela operace. Mám pádný důvod k modlitbám, aby to dobře dopadlo. Nemodlím se sama, mám v církvi lidi, kteří to nesou se mnou. Kdo takovou Boží rodinu má, nevyměnil by ji za nic na světě.
