Jeho zážitky jsou pro mě inspirující k vytvoření příběhu, ve kterém podobnost se skutečnými postavami je pouze náhodná. Přehánět většinou nemusím, Ota je na zásobování historek z vlastního seniorského života kabrňák.
Tak například odpočinek v Otově pojetí se diametrálně liší od pojetí jeho drahé polovičky. Když Marie řekne, že bude odpočívat, tak okupuje křeslo, sedačku, v létě si lehne do hamaky nebo se posadí do proutěného křesílka na verandu, s přivřenýma očima pozoruje okolí a pokud je to jen trochu možné, nechává se obskakovat. Je-li kým. Pojem nicnedělání plní doslova, zvláště, když tomuto blahodárnému dni předcházela fyzická námaha s úklidem celé chalupy doplněné nenáročným sportováním, hrabáním trávy, ale také běháním po obchodech za nákupy, což je mnohdy nejvíce vyčerpávající pohyb.
Ota se chystal na sobotní turnaj v nohejbale. Ve čtvrtek se vydal na patnáctikilometrovou procházku místními hvozdy, odpoledne si zahrál volejbal, a protože těmto sportovním aktivitám věnoval přespříliš času, energie a úsilí, večer se ploužil po bytě, vzdychal, že ho bolí záda i nohy a na všechny strany vykřikoval, že zítra, tedy den před turnajem, na kterém mu velmi záleží, si ordinuje odpočinkový den. A bez skrupulí přítomné upozorňoval, aby za ním nechodili s prosbou pomoci při té či onaké práci. Jak si slíbil, tak svému předsevzetí nedostál.
V pátek ráno vyskočil z postele s tím, že má na tento den plán. Na poznámky o odpočinku mávl rukou. Na svoji stranu získal neteř, která svého povedeného strýčka s radostí puberťačky podporuje v kdejaké lumpárně. I tady zavětřila, že by strýcovy plány mohly přinést zajímavé odpočinkové zážitky.
"Tak jak bude vypadat tvůj dnešní odočinek?" zajímala se Marie. "No, určitě nebudu ležet na kanapi, jestli si to někdo myslel. Sice mě bolí nohy, ale do zítřka to přejde. Takže dnes jen takové piánko," a spiklenecky mrkl na neteř s otázkou, zda už má připravenou trasu krátké procházky.
Po hodině se vrátili, neteř skučela, že ji strejda hnal indiánskou chůzí, prý ale většinou běžel a ona za ním vlála jako třtina ve větru. Kam na ta výraziva holka chodí, pomyslela si Marie. Ota se naobědval, přiřítil se na dvorek a hledal sekeru. "Co blázníš, měl by sis sednout," snažila se Marie vnutit myšlenku. Neuspěla. Ota se začal sekyrou ohánět, naštípal hromadu dříví, a jak byl rozjetý, bez cizí pomoci polínka i poskládal. "Tebe nic nebolí?", lítala jedna a ta samá otázka z různých stran. "Vy toho naděláte, sice už nejsem nejmladší, ale pořádnou práci pořád zastanu," chvástal se seniorský nohejbalista. A na důkaz si vykasal rukávy a začal se natřásat ne jako, kulturista, spíše jako potrefená laň. Přehlédl nevelký trávník a už se hnal pro sekačku, aby všem dokázal, že aktivní odpočinek není na škodu.
Odpoledne se přehouplo do druhé poloviny, když Ota vytáhl jízdní kolo, že si ještě dá dvacítku jen tak, aby mu svaly nezakrněly. "To jako za dnešek? Vždyť jim nedopřeješ žádný odpočinek," zaznělo opět od Marie. Když se k Otovi nikdo nechtěl přidat, suše oznámil, kam chce jet a vyrazil. My "pozůstalí" jsme se usadili k obligátnímu kafíčku a oříškové bábovce a vedli jsme řeči, jaké se při takové příležitosti vedou. Tedy o všem a o ničem. Poznámka Otovy neteře, že by se nedivila, kdyby strejda po celodenní námaze zavolal, abychom pro něj přijeli, zapadla v ten moment bez povšimnutí.
Dvacet kilometrů v oblasti, kam jezdíme za odpočinkem, znamená deset po rovině tam a deset po rovině zpátky. Časově, když to přeženu, je to i s přestávkou u jezu hodina a něco. Po dvou hodinách zazvonil Marii telefon. "Hele, volá Ota, to jsem zvědavá, co zajímavého nám chce říci," a zvedla virtuální sluchátko. Chvíli poslouchala, vykulila oči a udiveně cosi vysvětlovala. Do hovoru jsme nezasahovali, věděli jsme, že se vše dozvíme. A divili jsme se. Ota volala, že zabloudil! Na cestách, kudy jezdí patnáct let, několikrát do roka! Prý vysvětlil, že je u nějakého rybníka, na křižovatce, kde jedna cesta vede doleva, druhá doprava. A to mělo Marii stačit k identifikaci místa a k radě, kudy má jet, aby se dostal domů. V kraji, kde na rybník člověk narazí za každou zatáčkou. Hned jsme pochopili Mariina slova do telefonu: "Od jezu jsi jel rovně, vjel jsi do lesa, na křižovatce jsi pak nezahnul doprava, ale pokračoval rovně. Je to tak? A pak jsi další odbočku vpravo přehlédl, že jo? Tak se vrať, odboč, přijedeš na téčko, tam se dáš doleva a budeš v místech, kde to snad proboha už poznáš!"
Pro Otu jsme dojet nemuseli, domů zdárně dojel sám, na první pohled unavený, prý že ho strašně bolí nohy a že neví, jak bude zítra hrát. Pak se ještě přiznal, že jak chtěl na jedné křižovatce zabočit, tak prudce zabrzdil a svalil se na cestu jak dlouhý a široký. Prý se mu nic nestalo, ale hlavně kladně kvitoval, že ho nikdo neviděl. Prý kdyby kolem jela nějaká ztepilá, štíhlá, pohledná, krásná, pevně rostlá slečna, tak by se strašně styděl. "Zastavila by, a zeptala se - dědo, nemám zavolat záchranku?", dokončila Otovo snění Marie. "No, vidíš, příště, kdybych se do takové situace dostal, budu předstírat bezvědomí a slečna mi bude muset dát umělé dýchání," už se Ota viděl na zemi v lese, na mechu, mezi borovicemi. "A budeš mít smůlu, protože to bude zdravotní sestra a s sebou poveze dýchací přístroj," konstatovala Marie a pomyslela si, že by mohla mít i svěrací kazajku, protože Ota má na čele napsanáno, že je tak trochu, někdy i více, cvok.
A jak to vypadalo druhý den na hřišti? Ota se ploužil po antuce, míče k síti nedoběhl a skončil na lavičce jako pozorovatel, komentátor a dle hodnocení jeho kamarádů jako kibic. Prý, ať příště sedí na zadku, aby další den byl posilou týmu, ne jeho hrobník. Skončili totiž poslední.
