Se stromu spadl suchý list,
léto nám ukázalo záda,
chci opět tvoje verše číst,
snad, milá, vyhovíš mi ráda.
Babího léta krásný čas,
odešel v dáli s nostalgií léta,
však naděj v duši zas a zas,
jak bájný Fénix k tobě v dáli vzlétá.
Babího léta krásný čas
já trávila jsem korekturou.
Odpovědět ti nestihla jsem včas,
když občas potýkala jsem se s chmurou.
Mé verše nějak ztrácí švih,
však naděj k tobě upíná se,
když letní jásot srdce ztich,
v podzimním dobře bude čase.
Nemám rád chlad, deštivé nebe,
když slunce bývá vzácný host.
U sklenky vína, vedle tebe,
zas naděj přejde v skutečnost.
Však, kdo ví, a bude krásně,
příroda navlékne barevný šat
a bude šeptat nám své básně.
Spolu jí budeme zas naslouchat.
Podzim už k zimě pomalu se chýlí,
na psaní těžko hledám vhodnou chvíli.
Krásné dny spolu nám dopřány byly
v přírodě, s vínem, ať rudým, či bílým.
Do dalších dnů mám jen jediné přání,
ať od zlých nemocí osud nás chrání.
Doma už nemám teď sezení, stání,
stesk po vás do očí slzy mi vhání.
