Dopisování XII

Se stromu spadl suchý list,

léto nám ukázalo záda,

chci opět tvoje verše číst,

snad, milá, vyhovíš mi ráda.

Babího léta krásný čas,

odešel v dáli s nostalgií léta,

však naděj v duši zas a zas,

jak bájný Fénix k tobě v dáli vzlétá.

Babího léta krásný čas

já trávila jsem  korekturou.

Odpovědět ti nestihla jsem včas,

když občas potýkala jsem se s chmurou.

Mé verše nějak ztrácí švih,

však naděj k tobě upíná se,

když letní jásot srdce ztich,

v podzimním dobře bude čase.

Nemám rád chlad, deštivé nebe,

když slunce bývá vzácný host.

U sklenky vína, vedle tebe,

zas naděj přejde v skutečnost.

Však, kdo ví, a bude krásně,

příroda navlékne barevný šat

a bude šeptat nám své básně.

Spolu jí budeme zas naslouchat.

Podzim už k zimě pomalu se chýlí,

na psaní těžko hledám vhodnou chvíli.

Krásné dny spolu nám dopřány byly

v přírodě, s vínem, ať rudým, či bílým.

Do dalších dnů mám jen jediné přání,

ať od zlých nemocí osud nás chrání.

Doma už nemám teď sezení, stání,

stesk po vás do očí slzy mi vhání.

 *

Autoři: Jan Zelenka a Věra Ježková