O jeho životní pouti by se dala vydat kniha. Tak bohatý prožil život Bohuslav Douša, kterému bude příští rok osmdesát. Věk je ale pro něj opravdu jenom číslo. Nevydrží doma sedět se založenýma rukama, neustále musí být v pohybu, vyhledává akce, kde může něco zažít...
Když se 21. srpna z rozhlasu dozvěděl, že Českou republiku obsadili okupanti, hned mu blesklo hlavou, že v nesvobodné zemi žít nebude. „Byl jsem mladý, nedovedl jsem si představit život v zemi pod diktátem soudruhů ze Sovětského svazu, to bylo pro mě nepřijatelné,“ vzpomíná Slávek na srpen roku 1968 a popisuje svou první rebelii. „Toho jednadvacátého srpna jsem přijel z chaty a vyrazil hned do centra Ústí nad Labem, kde jsem bydlel. Ve městě už byl dav protestujících lidí, všude zmatek, nervozita, a já jsem v té euforii s nějakým klukem z davu vylezl na most Edvarda Beneše a odřízl pilkou na železo velkou rudou hvězdu, která tam tehdy byla. Pod mostem jezdily ruské tanky, klidně nás mohl někdo zastřelit, ale já dodnes vidím, jak ta hvězda padá do vln Labe. A v tu chvíli mi problesklo hlavou, že v Československu nemůžu zůstat,“ vypráví Slávek Douša.
Přes známé si vyřídil pozvání lidí z Německa a odjel s tehdejší přítelkyní do Stutgarttu, kde požádali po uplynutí povoleného pobytu o azyl. A začali si hledat práci. „Měli jsme oba štěstí, že jsme hned sehnali zaměstnání v jednom skladu konzumu, kde se stáčela vína, dělali jsme tak jakési kontrolory. Makal jsem jako šroub, po práci jsem ještě chodil na nejrůznější brigády, po seznámení s prostředím jsem i taxikařil. Po několika měsících jsem pak našel lépe placenou práci technika ve firmě, která se zabývala importem a exportem piva,“ povídá o svých začátcích v Německu.
Osudové setkání
Po několik letech přišlo ve Stuttgartu osudové setkání s českým emigrantem z roku 1948 Bohuslavem Janem Horáčkem, který měl ve Stuttgartu zlatnictví. „Všiml si mně v jedné české restauraci, kde jsem mimo jiné také vypomáhal a nabídl mi práci na Kanárských ostrovech, kde koupil pozemky a chystal se tam stavět vlastní hotely. Kývl jsem na jeho nabídku a jeli se tam podívat,“ přibližuje Slávek osudové setkání.
Jak říká, tehdejší Kanáry byly nádherné, turistický ruch tam byl minimální, hotelů desetina, co dnes, žádné davy lidí, krásná atmosféra, čisté pláže…
„Já jsem se tam ocitl tehdy jako třináctý Čechoslovák, více krajanů tam tehdy nebylo. Ta třináctka bylo mé šťastné číslo, vydržel jsem na Kanárských ostrovech skoro třicet let a byly to krásné roky,“ říká Slávek.
Nebyla to však žádná pohoda na pláži. Horáček byl nejen přísný šéf, ale také si nechal pro korunu „vrtat koleno“. Slávek se stal na ostrovech jeho pravou rukou, což znamenalo, že se musel pořádně otáčet. Nejprve dohlížel na stavbu hotelů, poté na vybavení pokojů a kuchyní, následně dohlížel na zásobování a dělal servis hostům, od čištění bazénů až po nejrůznější údržbářské práce. „Byl jsem taková děvečka pro všechno, měl jsem sice bydlení a stravu, ale pracoval jsem v podstatě od rána do večera. Ale bavilo mě to, nejvíce asi to, když jsem se musel postarat o hosty i jako kuchař a číšník,“ vzpomíná Slávek.
Vlastní hospoda
Svůj sen starat se o hosty ve vlastní hospodě se mu nakonec po několika letech splnil. V německy mluvící komunitě se seznámil s paní, která se chystala investovat do nějaké restaurace či baru. Měla už několik apartmánů, které jí pomáhal obsluhovat. Brzy se jim podařilo najít vhodný prostor a Slávek z něj udělal českou restauraci s českým pivem a českými specialitami a pojmenoval jej Prager stube (Pražská jizba). „Nejdříve jsem připravoval jednoduché obložené chlebíčky, které měly velký úspěch. Potom jsem měl objednávku připravit kachnu se zelím. Hostům tak chutnala, že jsem ji nakonec dělal pravidelně. Takové jídlo se u moře nikdy nedělalo,“ směje se Slávek.
Revoluce a svatba
A pak se politické poměry začaly v Evropě lámat. Když přišel 17. listopad, táhlo to Slávka domů. „Myslel jsem si, že všechno hned zabalím a vrátím se do Československa. Také jsem tam hned vyrazil, byl jsem rád, že jsem se ještě setkal s rodiči. Ale pak jsem si uvědomil, že mi do důchodu zbývá ještě pár let, a tak jsem se nakonec rozhodl, že si pobyt na Kanárech ještě prodloužím. Vzal jsem k moři i svou matku, která si celou dobu myslela, že ve Španělsku nějak strádám, ale když viděla, jaká je na jihu atmosféra a že dělám práci, která mě baví, pochopila, že těch pár let tam ještě zůstanu. Protože skončil pronájem baru, který provozoval, začal pracovat pro nově vznikající cestovní kancelář. Práce se mu zalíbila, a tak si při jedné z návštěv Česka udělal průvodcovský kurz a po několika štacích dostal novou pracovní nabídku od české krajanky, která rovněž pracovala na Kanárech pro cestovní kancelář v Porto Ricu. A tato nabídka znamenala pro Slávka i velkou změnu v jeho osobním životě.
Protože tato nová spolupracovnice potřebovala mít k delšímu pobytu na ostrovech španělské občanství, hledala způsob, jak jej získat. „Právník jí tehdy poradil, aby se za někoho vdala, za nějakého Španěla nebo Němce, a díky sňatku dostala papíry pro možnost trvalého pobytu. Když tento právník zjistil, že mám německé občanství, zeptal se mě, jestli bych si ji nevzal. Tak jsem řekl, že jo. Z pracovního a přátelského vztahu se stal vztah manželský a klape nám to tak, že jsme spolu dodnes,“ vypráví Slávek, který se vrátil do Česka v roce 2003 a dnes bydlí v malé vesničce nedaleko Prahy.
Tvář na plakátech a předvádění módy
Ani po návratu domů, už v seniorském věku, nezůstal Slávek nečinný. Naopak. Začal navštěvovat nejrůznější akce určené penzistům. Jedním z nich byl i charitativní běh organizovaný Nadací Život 90, tzv. Seniorská míle. Slávka na něm při jednom běhu vyfotili a on se jim líbil tak, že jeho tvář propagovala na plakátech a letácích i další seniorské projekty. Pak se shodou náhod dostal i k módním přehlídkám portálu i60.cz a začal společně s dámami ve věku nad šedesát let předvádět módu. Díky svému charismatu a úsměvu sklidil aplaus na celé řadě módních přehlídek. A rozhodně jich ještě pár plánuje zažít.
