Nevím přesně, který den se to stalo. Tehdy byla velká móda chození s hůlkami (nordicwalking). A hned doplňuji, že je báječné, že se tohle hýbání ujalo. Hůlky totiž prý odlehčí kolenům polovinu váhy, kterou kolena při chůzi nesou.
Šlapala jsem tehdy s hůlkami ostošest. Rázovala jsem, kde se dalo. A užívala jsem si, jak se mi lecjaký faldík při chůzi pomalu ale jistě ztrácí.
Jenomže! Za pár měsíců už máte vše v okolí dokonale prochozené. Měníte sice trasu, ale v zásadě už víte, co uvidíte za každým rohem, který se před vámi objeví.
A tehdy se to stalo!
V rámci jarního výletu jsem se ocitla u plotu, za kterým byla hebká zelená louka, sem tam nějaké pískoviště a zvláštní zelený ostrůvek, na kterém trčela tyčka se žlutou vlaječkou. Rozhlédla jsem se. V dálce jsem uviděla přicházet pár ve středních letech (rozuměj 55+ a to navždy). Oblečený v zářivých tričkách. Na hlavách barevné kšiltovky. Před sebou každý z páru vezl kočárek. Tedy, něco jako kočárek. Vesele klábosili. Pak se zastavili, paní vytáhla z kočárku hůl, hezky se rozmáchla a bum. Z trávy se odlepil malý bílý míček, vyletěl do nebe a tam už asi zůstal. Protože ona vrátila hůl do kočárku a oba vesele pokračovali dál.
Stála jsem za plotem a připadala si jako malá holčička, která se dívá do výlohy hračkářství...
Uplynulo pár měsíců, blížily se Vánoce a já přemýšlela, jestli si do nového roku mám dát nějaké předsevzetí. Zničehonic se mi vybavilo, jak stojím na jaře za plotem golfového hřiště. A tichý hlásek někde úplně v nejhlubší hloubi zašeptal: "Není čas vyměnit hole?"
Nebylo to jen tak. Morduji ty nové hole už tři roky a jen pomalu se dostávám ke švihu, který jsem tehdy zahlédla za plotem. A bůhví, jestli se k němu vůbec dostanu. Přesto mě ta výměna přinesla spoustu radosti. Přírodu, pohyb, nové známé, uspokojení, když se zadaří. Zkrátka novou krev do žil. O potížích psát nebudu. Byla jich spousta, vždy nějak projdou.
A tak si spokojeně užívám to, co mě skutečně těší. Další výměnu holí neplánuji. Dokonce bych ji ráda co nejvíce odložila a dělám pro to, co mohu. Však víte, jak to myslím.
Musím už končit se psaním, je čas se obléknout a běžet. Kam? No přeci potrénovat! Naplnit dva kyblíky tím malým nesmyslem a zase trpělivě zkoušet, jestli to dnes bude lítat rovněji a o kousek dále...