Pár vteřin mlčíme, přece jen jsme právě byli svědky pomíjivosti života, byť jen u „blbý mouchy“, pak Ludva zcela vážně pozvedne skleničku se slovy: „Pánové, čest její památce. Věřme, že měla bohatý život, naplněný užitečnou prací pro světové mušstvo.“
Sklenky zacinkaly, slovo si bere Roman: „Ty, Ludvo, viděl jsi ten western, jak tam Indiáni pojmenovali Kevina Costnera Ten, který tančí s vlky? Tak ty bys mohl mít indiánský jméno Ten, k němuž přilétají mouchy umřít. A třeba támhle Boban by se kvůli tomu svýmu chlastání jmenoval Ten, kterého se bojí vlastní játra.“
Bohumil zvaný Boban, případně pro svou značnou zálibu v určitém druhu tekutin též Bumban, dotčeně vrací úder: „A ty zase s tím svým věčným smradlavým kouřením bys byl Ten, jehož plic se štítí i velký Manitou.“
Tak tohle nás baví, začínají se rojit nápady. „Kluci, víte jak by se jmenovala moje tchýně? Ta, která uštkne i chřestýše,“ oznamuje Libor. „Anebo třeba Ta, jež svými slovy sestřelí i orla.“ „Copak tchýně,“ navazuje Ludva a smutně pohlíží na svou nákupní tašku v rohu, „to já dneska budu mít doma Tu, která řve jak postřelenej bizon, protože jsem zapomněl koupit toaleťák.“ „Vem si pár roliček v tý horní skříňce na hajzlu,“ tahá ho z bryndy hostitel Karel, „a můžeš mi říkat Ten, který uspokojil cizí manželku.“ „Žádný takový,“ vehementně mává Bumban prázdnou sklenicí, „ty se právě teď jmenuješ Ten, kterej okamžitě dojde do špajzu ještě pro jednu flašku.“
Další lahvinka Rulandského šedého od Kalova moravského bratrance jest otevřena a my pokračujeme v indiánské tvorbě. Na řadě jsou samozřejmě i nepřítomní kamarádi a kamarádky, neboť nepsaný zákon pro přátelská shromáždění přece velí, že těm, kdož se nedostavili, musí být drobátko opláchnut zadek. Takže Libor neprodleně navrhuje, aby Lída, jejíž vášní je klasické ženské drbání, nesla pojmenování Ta, která zná průběh událostí ještě dříve, než se stanou. Boban zase chce, aby jeho ženě Aničce bylo uděleno jméno Ta, která šílí, když se mačká pasta na zuby od prostředka. Kámoš Pepa, člen městského zastupitelstva, jenž se netají svými politickými ambicemi, od nás v nepřítomnosti fasuje Ten, který chce být velkým bílým otcem z Washingtonu, Mirda, bývalý revizor dopravního podniku, se stává Tím, jenž přepadává dostavníky, lenoch Jirka Tím, jehož ruce do dálky prchají před prací…
Náš balkónový potlach stařešinů indiánského kmene Rulandů je narušen příchodem náčelníkovy squaw neboli Karlovy manželky Libušky. Vrací se od Karla juniora, kde hlídala Karla superjuniora, resp. Toho, jenž ještě vypouští tělesné přebytky do textilu. Usedá mezi nás, naléváme jí sklenku, máme jí všichni rádi, neb jest to žena moudrá…, totiž, jevila se nám býti moudrou, až okamžiku, kdy zazněla tato její slova: „Kluci, já bych věděla o hromadným indiánským jménu pro vás všechny jak tady sedíte. Jste Ti, jimž infantilita s pubertou navždy v duši se snoubí.“ Sice se smějeme, ale je to úsměv pokapanej citrónem. Však oni všichni ti Apači, Čejeni, Komančové, Mohykání, Irokézové atd. dobře věděli, proč ke svým jednacím ohňům nepouštěli ženské. My jsme prostě udělali chybu a ve chvíli, kdy Libuše odchází do kuchyně vařit knedlo-bizon-zelo, to Karel naprosto přesně formuluje: „Bratři stařešinové, přijměte omluvu za to, že jsem dopustil, aby naše důstojné jednání zdegradovala Ta, která si dělá prču z náčelníků. Howgh, domluvil jsem!“
Rozcházíme se do svých vigvamů. Ve dveřích se ke mně obrací Roman: „Hele, zapomněl jsem ti ještě říct tvoje jméno. Jsi Ten, který smolí fejetony o kdejaký ptákovině.“
